Moje práce má své hezké i stinné stránky. Povětšinou by se daly shrnout do následující věty: „Moje práce je krásná práce, protože pracuji s lidmi. Moje práce je hrozná práce, protože pracuji s lidmi.“ S mojí prací je však spojena ještě jedna věc, o které nedokážu říct, jestli je dobrá nebo špatná. Kvůli svojí práci se musím stěhovat. Je mi 27 let a za svůj život bydlím už na 6. místě, v posledních 5 letech jsem se musel kvůli práci stěhovat 3x. V průměru se od svého narození stěhuji každého 4,5 roku. Znám mnoho lidí, pro které by tato jediná informace byla nepřekonatelnou překážkou, kvůli které by moji práci odmítli.

Já sám, teď cca měsíc po posledním stěhování, bych vám asi řekl, že bych se do krabic zase nějakou dobu balit nechtěl. Ani nedokážu spočítat, kolikrát mi lidé v mém okolí během příprav posledního stěhování opakovali to otřepané úsloví: „To radši 2x vyhořet, než se stěhovat.“ Na druhou stranu, když se dívám zpět, stěhování nebylo vždycky tak hrozné. Díky stěhování jsem žil na několika zajímavých místech, poznal jsem díky němu krásná města, kam se rád vracím, a hlavně jsem potkal úžasné lidi, které bych jinak asi nepotkal. Velmi volně by se to možná dalo přirovnat k tomu, proč lidé rádi cestují – poznávají nové lidi, novou kulturu, rozšiřují si obzory. V určitém slova smyslu je asi pravdivé úsloví: „Jiný kraj, jiný mrav…“ Bydlel jsem už ve 4 krajích a myslím, že na tom něco bude.

Krom toho všeho, co popisuji výše, jsem se ve svém přemýšlení dostal k dalšímu zjištění. Stěhování mě nutí dělat to, co bychom jako lidé měli dělat asi mnohem častěji, než se nám líbí. Sednout si k hromadě svých věcí, vzpomínek, událostí – roztřídit je do krabic a udělat si v nich pořádek. Mnohokrát během vybalování jsem se pozastavil nad tím, kolik toho vlastně mám. Spolu s mojí ženou jsme našli věci, které jsme považovali za dávno ztracené, dostali se nám do rukou věci, které jsme nikdy ani nevybalili z krabice a úplně jsme na ně zapomněli. A společně s tím, jak se stěhují moje fyzické věci, se posouvám i já. Něco uvnitř mě je potřeba dát stranou, něco si zase připomenout. To hlavní je, udělat si v sobě pořádek. Až díky stěhování jsem si uvědomil, kolik zbytečných věcí jsem doma měl. Až díky stěhování jsem si uvědomil, kolik malicherných problémů mě trápilo… Byl totiž čas, udělat si v sobě pořádek. A stěhování mě k tomu donutilo.

Možná to je ten důvod, proč se lidé neradi stěhují – nutí je to udělat zásadní změnu, fyzicky před sebou vidí svoji minulost reprezentovanou kupou krabic se svýni věcmi. Moc dobře vím, že často nemám odvahu udělat si v sobě pořádek a prostě nechám věci být. Ve finále možná není špatné, že mě právě stěhování donutí, udělat tlustou čáru a začít znovu… Možná je i teď čas pro každého z nás, udělat si takové malé, mentální stěhování – probrat se kupou zaprášených krabic v naší mysli, roztřídit si je a posunout se dál…

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Kniha Nevyšlapanou cestou od M. Scott Pecka začíná zajímavou větou: „Život je těžký.“ Prostá věta obsahující poměrně jasnou informaci. To, co je na ní podle mého brilantní, vystihují 2 věty hned v dalším odstavci: „Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho skoro pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže – jako kdyby byl život obvykle snadný a jako by se to automaticky předpokládalo.“ Musím se přiznat, že jsem si dlouho myslel a někdy si stále ještě myslím, že život je snadný a vlastně má být snadný. Když narazím na obtíže, tak se vztekám a říkám si: „Proč se to muselo stát zrovna mě?“ Jenže pokud žijeme pravdivě a zodpovědně, život je prostě těžký. Čelíme spoustě problémů, musíme se s mnoha věcmi vypořádat a málokdo to vše dokáže snadno. Když však přijmeme, že život je ve své podstatě těžký, většinou máme mnohem realističtější očekávání a lépe se s tím vším vyrovnáváme.

Velmi dobře jsem si to uvědomil překvapivě na počítačové hře. V jednom příběhovém videu jedna z hlavních postav objasňuje, proč se vzdala svých nadpřirozených schopností, i svého postavení a rozhodla se pomáhat lidem – shrnuje to do věty: „protože lidskost je jedinou nadějí pro tento svět.“ Na první pohled to zní poněkud nelogicky. Ale když si uvědomíme, co je touto lidskostí myšleno, pak to dává smysl. Když je tím míněno sebeobětování, schopnost být naplno člověkem, tedy přijmout své dobré, ale i špatné stránky, pokud je tím míněno proniknout až na dřeň lidské zkušenosti a postavit se čelem tomu, co tam najdu, dochází mi, jak moc je ten citát z počítačové hry pravdivý. Lidé, kteří mě inspirují, to jsou lidé, které bych chtěl následovat – ti, kteří prošli údolím těžkostí a dokázali ho překonat, poznali sami sebe a nepotřebují si na nic hrát. Jsou opravdoví, jsou lidští.

Život je těžký a to pro všechny. Věřím, že se životem dá projít s čistým štítem. To neznamená neudělat chybu, být dokonalý – naopak to znamená zůstat opravdový, zůstat lidský, uvědomit si, že jsem jenom člověk. A také si uvědomit, že je někdo nade mnou… A že ten někdo může být tím Přítelem, který mě vede k lepšímu pochopení, kdo jsem a co se ode mě očekává, a který ve mně buduje lidskost… vzácnou vlastnost pokory, která přijímá, že život je těžký, nevyhýbá se tomu, ale naopak se k tomu staví čelem. Takovým člověkem bych chtěl být.

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Jako každý rok se i letos zapojí náš sbor do akce Noc kostelů. Tentokrát bude program jiný než v minulých letech.

Prostory kostela budou návštěvníkům otevřeny od 18:00 – 21:00 hod.

Od 19:00 – 20:00 hod. se bude konat představení Divadla Víti Marčíka s názvem Středověká mystéria. 

Divadlo bude zároveň poděkováním dobrovolníkům zapojených ADROU do pomoci městu České Budějovice během pandemie COVID-19.

Na páteční večer jste srdečně zváni… 🙂

Krásný den milí přátelé, bratři a sestry.

Přišel den, kdy Vám můžeme s opravdovou radostí napsat, že opět budeme společně chválit našeho Boha. Sice s omezeními, ale přece.

Začínáme v sobotu 23. května 2020 v čase od 10:00 hodin.

Délka bohoslužby bude asi jednu hodinu. Ano, čtete správně – plánujeme zkrácenou bohoslužbu, která bude mít pouze jednu část.

Program:
1, zkrácená sobotní škola
2, čas pro poděkování a oslavu Hospodina
3, kázání

Zároveň připojujeme informace o OMEZENÍCH, která musíme dodržet:
1, ROUŠKY – zakrytá ústa a nos (každý si přinese svou)
2, ROZESTUPY – odstup 2 metry a sezení na určených místech
3, RUCE – u vchodu si je budeme dezinfikovat a nebudeme se zdravit rukoudáním (dezinfekci zajistíme)
4, RODINA – rodiny mohou sedět společně
5, ROZUM – je potřeba zvážit svůj zdravotní stav před návštěvou bohoslužby
6, RADOST – můžeme přijít s radostí a ta může být i nakažlivá

Těšíme se na setkání s Vámi.

Ač jsem patřila na základní škole mezi výborně prospívající žáky, objevily se v mých školních letech situace a průšvihy, které se rozhodně nehodily pro spořádanou, tichou a dobře vychovanou dívenku, za kterou mě všichni na první pohled měli. Občas se ve mně probudil malý uličnický čertík, který se výborně hodil do klučičí party třídních grázlíků.

Když si prolistuju své staré žákovské knížky, vidím smajlíky, jedničky a pochvaly. Ale vidím také řádky, které jsou psány neoblíbenou červenou propiskou a které už tak hezké nejsou. Jedna poznámka střídá druhou a nad obsahem poznámek se dá opravdu jen nevěřícně kroutit hlavou.
O jednu příhodu, kterou doma pokládáme asi za moji největší blbinu, bych se s vámi ráda podělila. Třeba to někoho aspoň trochu pobaví a přivede na jiné myšlenky, což není v tomhle období vůbec na škodu.🙂

Byla jsem tehdy v 6. ročníku – takže už celkem velká holka, která by měla přemýšlet a domýšlet důsledky svého chování. Nebudu zabíhat do podrobností, proč mi najednou přilítly špatné známky, ale stalo se. V žákovské byly pod sebou dvě čtyřky z fyziky, jedna trojka z matiky a zakončila to poznámka z přírodopisu – za úmrtí žížaly (o tom třeba někdy příště 😃).

Moje mamka byla naštěstí důvěřivá a nepotřebovala vidět každý týden žákovskou. Věřila, že se nic neděje, když jsem se sama o ničem nezmínila. Třídní také netrvala na pravidelných podpisech rodičů, protože jsem měla vždy hezké známky. Až na tohle jedno období. Nechtělo se mi doma říkat o špatných známkách ani o poznámce, a tak jsem si řekla, že to říkat nebudu. Dokud třídní nebude chtít vidět podpis, můžu být v klidu. Uplynulo několik týdnů, popsalo se několik dalších řádků v žákovské, známky se vrátily do normálu a konečně jsem mohla otočit na další stránku, takže červené řádky nebyly tolik na očích. Ale klid mi nevydržel moc dlouho. Třídní si všimla, že nemám podepsané už 3 stránky známek a po víkendu chtěla vidět podpis.

Byla jsem naštvaná a mrzutá, čekal mě „povedený“ víkend. V pátek večer jsem to chtěla mít za sebou. Několik minut odhodlávání a přešlapování před dveřmi obýváku, vymýšlení vět, jak to všechno říct, aby to nebylo tak zlý a aby to nevypadalo jako má vina, dopadlo asi nějak takhle: „No co, řeknu to až zítra večer, přece si nebudeme kazit pátek.“
Sobota večer: „Ach jo, nechci kazit ani dnešní večer, navíc se přece chceme dívat na ten film, na který se tolik těším, tohle by jen všechno zkazilo.“
Neděle ráno: „No, tak teď už fakt musím, průšvihu se nevyhnu…leda že…🤔

Připravila jsem si lepidlo, černý fix a pustila jsem se do práce. Slepila jsem dvě stránky žákovské k sobě, takže červená část škaredých známek a poznámky jako by zmizela. „Omylem“ jsem udělala kaňku na číslo stránky, aby nebylo na první pohled vidět, že čísla stránek nesedí. Několikrát jsem prolistovala žákovskou a pochválila jsem se za tak dobrý nápad. Rodiče uvidí jen samé jedničky…

Sedám si ke stolu naproti mamce, podávám mamce žákovskou a se zatajeným dechem sleduju, jak ji otevírá…

Asi nebude žádné veliké překvapení, že to celé prasklo. Nepomohlo mi hrát hloupou při otázce, proč jsou dvě stránky slepené, ani tvrdit, že se to nějak záhadně slepilo samo. Musím se smát, jak mi tehdy vůbec nedošlo, že s každým dalším dnem tajení si to jen zhoršuju. Kdybych řekla hned, co se děje, nebyl by to u rodičů žádný problém. Ale ne, já jsem radši týdny zatajovala a k tomu, jako třešničku na dortu, jsem vymyslela geniální slepení stránek.

Tehdy jsem to pojmenovat neuměla, ale teď ano. Teď vím, že mě k této hlouposti dohnala neochota přiznat, že jsem se na testy špatně připravila a že si za špatné známky můžu sama. A to mi také zůstalo. Pořád nerada chybuju, nerada se pletu a ještě víc nerada přiznávám, že jsem v něčem chybu udělala, zmýlila se, špatně se rozhodla…

Ale naštěstí už nevymýšlím, jak své chyby a selhání zamaskovat. Sice se mi vlastní chyby pořád těžko přiznávají, ale mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří nečekají, že budu dokonalá a kteří jsou ochotni odpustit a po nějaké době se i zasmát mým přešlapům a blbinám.

A co je na tom to nejlepší? Že i kdyby tu kolem mě nebyl nikdo takový…vždy tu bude Někdo, jehož láska je neměřitelná a který je ochotný odpouštět stále znova. Pořád. Bez omezení…

Díky za to ❤️

Karolína H.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

V posledních dnech hodně přemýšlím o strachu. Hodně lidí má strach. Nejenom o sebe, ale také o své blízké, strach z neznáma, strach z hrozby, kterou osobně neznají. Když budu sám k sobě upřímný, musím si přiznat, že i já mám strach. Ale není to zcela přirozené? Slovy lidové moudrosti – jenom blázen se nebojí.

V současné situaci je normální mít strach, není potřeba se za něj stydět, ale o to důležitější je nenechat se jím ovládnout. Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět kolem sebe. Nechci, aby se strach stal mojí mantrou, která mě domněle chrání, ale ve skutečnosti převezme otěže mého života a já zůstanu jen v jeho vleku. Uvědomuji si totiž, že když nechám strach, aby ovládl můj život, stane se pro mě neprůhledným štítem, přes který neuvidím nic kolem sebe. Ani svoje blízké, ani lidi v mém okolí, utečou mi příležitosti být užitečný, i týdny života, které se daly prožít jinak.

Pokud nechci, aby se to stalo, je na mně, abych pro to něco udělal. Možná si řeknete, to je všechno moc hezké, ale já svůj strach nedokážu ovládnout. Dokážete. Většina lidí dokáže ovládat svůj strach mnohem lépe, než si vůbec uvědomuje. Většina našeho strachu pramení z toho, že chceme změnit věci, které jsou mimo naši kontrolu. Byli bychom asi nejradši, kdyby riziko zcela zmizelo, ale to lidé nikdy neuměli. Naopak lidé mají zvláštní schopnost, regulovat riziko na únosnou mez a pak s ním prostě žít dál.

Zdaleka nejnebezpečnějším dopravním prostředkem je podle všeho auto. Pravděpodobnost, že zemřete při autonehodě, je v porovnání s ostatními dopravními prostředky poměrně vysoká. Zároveň, ale neznám nikoho, kdo by měl panickou hrůzu z toho jezdit autem, protože se bojí, že je vysoká šance, že zemře při autonehodě. Regulovali jsme riziko, zavedli pravidla, která mají nehodám předcházet, všichni v autě používáme bezpečnostní pás a se zbytkem jsem se naučili žít. Znamená to, že jsme dopravní nehody eliminovali? Ne, stále se dějí. Udělali jsme pro jejich eliminaci maximum a zbytek je většinou mimo naši kontrolu. A tak je to s naším strachem dnes. Ano, snažme se udělat vše pro regulaci rizika, držme se pravidel, nosme roušky, myjme si ruce, omezme vycházení. Znamená to však, že tím zcela eliminujeme riziko? Ne, neznamená, ale to ani není možné, protože zbytek je opět zcela mimo naší kontrolu.

Jako křesťan jsem si to shrnul následovně: „Tam, kde věci mohu ovlivnit, se chovám zodpovědně, a ve zbytku případů věřím Bohu.“ Stejnou myšlenku vyjádřil mnohem lépe luterský teolog a filosof Fridrich Öttinger: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“ Většina lidí dokáže pracovat se svým strachem, když vědí, že udělali maximum možného. Jak jsem říkal, v poslední době hodně přemýšlím o strachu. A uvědomil jsem si, že to, že se budu víc bát, mi k většímu bezpečí nepomůže. Můj strach nijak nereguluje míru rizika. Jen mě paralyzuje pro běžný život. Nesnažím se svůj strach zlehčit, jen ho prostě neberu smrtelně vážně. Prostě se s ním naučím žít. Jako generace lidí přede mnou a jako spousta lidí právě dnes.

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Den po dni se pomalu probouzí jaro a já cítím, jak zase ve mně krev začíná kolovat trochu „jinak“. Moje vnitřní radary větří to období, které mám tolik ráda a kterému vždycky totálně propadnu, když se ohlásí. Mámí mě ven, do trsů omalovánkově zelené trávy, do ranního štěbetání nenápadných kosů, k mostu, pod kterým se prohání vlnkatá řeka, ve které se odráží modré nebe, ke stydlivým barevným květům, které pomalu vyráží na některých keřích. Dotýká se mě teplo, sluneční paprsky prohřívají mrazivé pocity a cítím, že mám touhu po optimismu.

Letošní jaro je ale v mnohých ohledech jiné. Dýchám jarní vzduch pod látkou roušky, opatrně našlapuju kolem lidí, dosáhnout na sluneční záři je jakoby těžší a hýřit optimismem je snad ještě obtížnější. Zdá se, že svoboda jarní rovnodennosti nemá letos takovou sílu, jarní ztřeštěnosti a poťouchlosti takový efekt… Nebudu lhát, několikrát za týden prožívám zvláštní převraty nálad, prožívám vnitřní rozkolísanost a velký smutek z toho, co se vlastně všude na světě teď děje, a samozřejmě obavy z toho, co bude dál. Nejrůznější opatření proti Covidu-19 mi hlásí železný tlampač hned u domu, křičí na mě titulky z médií o nemožnosti cestování, o zavřených hranicích, o omezeném setkávání, o strachu z nakažení, o nesmlouvavých zvyšujících se počtech… Bují ve mně zmatek. Dlážděná a jindy relativně pevná cesta jako by pod nohama mizela, veškeré i vzdálenější plány jako by se rozplývaly do bílé mlhy, informace o ekonomice, apokalyptické prognózy o budoucnosti jako by zastíraly světlo a přikývaly ho těžkými mraky

Ta nevšední jarní atmosféra mě někdy úplně zdrtí, a to nepracuji v žádném zdravotnickém zařízení, kde bych byla dennodenně pod obrovským presem, a ani nejsem živnostník, abych opravdu zakoušela tíživý existenční tlak. Ale jsem prostě já a letošní jaro mě rozechvívá… Zároveň ale vím, že nemůžu takhle žít, nedokážu takhle vydržet několik měsíců. Neumím čerpat ze strachu, můj motor nejede na zkázu, moje baterky se nedobíjí pečlivým sledováním tiskových mítinků ani vládními prohlášeními a ani ustavičným lamentováním nad současným vývojem událostí a ukazováním na ještě horší zítřky. A tak jsme si se ségrou řekly, že cesta pro nás vede jinudy… Stačí se na zprávy, sociální sítě a internetové příspěvky dívat co nejméně, třeba jen jednou za den. Vím, že nevědomost není vždy dobrá cesta, ale mám pocit, že to na mě někdy tak doléhá, že mě to blázní a šíří ve mně roztěkanou paniku. S mamkou si zase třeba pravidelně čteme vtipy a smích nám pomáhá uvolnit se a pustit tíži k zemi. Večer mi pomáhá, když čtu knížku nebo poslouchám pořady, které nešílí, ale přináší mi pokoj

A právě – moc mě zaujala v jednom rozhovoru myšlenka psycholožky Kateřiny Lachmannové, která říkala, že krize jsou prostě běžnou součástí našich životů. Existují různé vývojové krize spojené s naším věkem a zráním, existují i společenské krize, které bychom třeba neprožívali v daném období našeho života, ale právě protože nežijeme v totálním odloučení od lidí, doléhají na nás také. Ať jsou ale krize takové, nebo makové tvrdí, že je nelze obejít, zastavit je, přeskočit nebo není dobré se jich takto zbavit. Řešení se ale nabízí v malých krůčcích každý den. Na vrchol vysoké hory nelze doběhnout za vteřinu, ale malými posuny během dlouhých hodin. Tohle řešení je sice mnohem namáhavější, bolestivější, ale v jednom okamžiku pak uvidím vrchol, zahlédnu naději a dostanu se k bodu, kde je výhled a kde můžu získat jinou perspektivu. A tak se mi nějak v hlavě spojilo i to, co mi často říká babička a mamka s taťkou: „Žij den po dni. Neřeš tolik, co bude zítra a příští týden, další měsíc. Žij dnešek s jeho radostí a trápením a zítřek nech zítřku.“ Jen v malých krůčcích, v malých dnech, můžu tedy tohle období přestát… Jindy jsem zase poslouchala slova kazatele Vítka Vursta, která jsem moc potřebovala slyšet. Během svého povídání vzpomněl jeden verš písničky Sněhurky od kapely Kryštof, která v době vydání tohoto songu nebyla ještě takovou mainstreamovou kapelou jako dnes. Zpívají: „Nech naději ději…“ A tak tím Vítek Vurst vyjádřil, že naděje je v ději, v přítomném ději, naděje může být už teď a dnes, pokud budeme chtít. Můžeme prožívat naději, že nás má Někdo pevně ve své ruce právě DNES a ochrání naše životy a taky finance, ten Někdo ví i o našich smělých plánech, které třeba změní, ale už dnes je s námi…

A tak při svých chmurách vždy ale nakonec dojdu, často s pomocí těch nejbližších, k tomu, že je krásné jaro. Čas delších slunných dnů, čas úžasně oblečených stromů, čas „zmrtvýchvstání“ přírody po zimě, čas naděje. A právě protože se blíží Velikonoce, chci se bytostně držet toho, že i tohle může být čas ŽIVÉ naděje, která vstala z hrobu a byla silnější než smrt, která je mocnější než já, jiní lidé, než nemoc, než kdokoli a cokoli… Moc ráda bych dneska obrátila svoje oči takovým směrem – k Tomu, který se postará za všech okolností, v době pohody i v době krize…

Zuzka Ch.

Moc se všichni opatrujte, ať už musíte zůstat doma, nebo naopak musíte chodit do práce více než kdy předtím. Mějte se v rámci možností hezky a nadějně, i když třeba s různými výkyvy pocitů. Moc se těším na všechna setkání s lidmi, protože už teď mi moc chybí…

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Výzva ke společným modlitbám v těžké době

Církve sdružené v Ekumenické radě církví vyzývají společně křesťany v České republice k modlitbám za nemocné a za lidi v karanténě, ale také za ty, kdo jsou v první linii boje s epidemií, za zdravotníky, policisty, vojáky, hasiče a za všechny, kteří svou službou a nezištnou pomocí nesou riziko nákazy.

Modlitba v čase koronavirové epidemie

Prosíme, Pane, za uzdravení všech, kteří se nakazili,

všude na světě, kam se jen virus rozšířil.

Prosíme tě za ty, kdo již ztratili své blízké,

i za ty, které o ně nemoc ještě připraví.

Prosíme tě za lékaře, sestry a ostatní zdravotníky,

dej jim inspiraci v jejich péči a chraň jejich vlastní zdraví.

Prosíme tě za moudrost pro vědce, kteří všude na světě

s nejvyšším úsilím hledají lék.

Prosíme tě za veřejné činitele, kteří musí přijímat těžká rozhodnutí

a rozhodovat o izolaci a karanténě, aby zastavili virus;

prosíme tě ale i za ty, kteří jejich rozhodnutí těžce nesou

a mají pocit, jako by byli uvězněni.

Prosíme tě za všechny, kdo jsou nespravedlivě stigmatizováni

pro svou rasu, národnost nebo etnickou příslušnost.

Spolu se všemi křesťany na tomto světě

chceme přinášet Kristovu uzdravující přítomnost a pokoj

do těchto těžkých časů plných bázně.

Prosme také Boha, aby nám v této celosvětové krizi nedal zapomenout

na miliony Božích dětí, které žijí v místech bez zdravotní péče.

Ať Bůh otevře naše srdce, ale i naše materiální zdroje a naši politickou vůli k pomoci,

aby se naděje na lepší budoucnost mohla stát realitou pro všechny Boží děti.

O to prosíme tebe, Bože, náš stvořiteli,

pro utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista, který nás vykoupil,

v síle Ducha Svatého, který v nás uskutečňuje Boží vůli.

Amen