Když jsem byla malá holka, často k nám jezdívala naše babička. Milovala jsem jej návštěvy. Jakoby se zastavil čas. Na nic se nechvátalo. Uvařil se čaj a u loupání jablek jsme si povídali. Byla připravená vyslechnout všechno, ať už to byla jakákoliv pitomost. Měla čas. A dívala se na mě, nikam přitom neodbíhala, neopravovala mě, jestli se vrtám v nose nebo mám špínu na bradě. Když jsem byla nemocná, trávila celé hodiny se mnou a pamatuju si, že mi jedno dopoledne počítala asi hodinu do tisícovky, protože jsem si to prostě přála. Celou svoji bytost v tu chvíli věnovala jen mně.

A pro mě to bylo něco neskutečně cenného. Ty dvě dobré oči a klid. Přitom ve svém životě nebyla extra v něčem skvělá. Neměla práci, kde by vydělávala velké peníze, ani nebyla nějaká ultrakrásná žena s dokonalou postavou. V ničem extra neexcelovala, neměla vysokou školu, nebyla ambiciózní. Přátel měla pár. Po světě necestovala. A přesto pro mě a i ostatní vnoučata, měla a má nevyčíslitelnou cenu. Čas, láska, trpělivost, opravdovost…

U sebe často bojuji s tím, že svoji hodnotu  odvozuji podle toho, čeho dosáhnu, co jsem zvládla, kolik mám přátel, jak vypadám, jak mě vidí okolí. K hodnotám věřícího člověka to nepatří, přesto k tomu tíhnu. Nejsem extra vyrovnaný člověk a někdy si připadám oproti ostatním docela bezvýznamná. A v ty chvíle je tady pro mě babička, můj anděl. Sice už nežije, ale vždycky mi ukáže ten správný směr. Na čem záleží. Ne na množství, ne na výkonech. Ač byla pro svět skoro neviditelná, nás zasáhla napořád, a z jejích láskyplných chvil čerpám často…

Čas, trpělivost, láska, respekt … věnované komukoliv, mají vždycky velkou cenu.

Zuzka Š.

Včera jsem mluvil s jedním známým. Ať už volil slova jakkoliv, celý smysl toho, co říkal, bylo prohlášení „já mám strach“. Protože se tomuto známému blíží doba, kdy v koncovce jeho věku zmizí „…cet“ a objeví se „…sát“, mohlo by se zdát, že jde o strach ze smrti nebo z nemoci. Tak to ale není. Nejde ani o strach ze ztráty zaměstnání či z nedostatku peněz a když budu hodně fantazírovat, nejde ani o strach ze ztráty víry či nějakého žebříčku hodnot.

Paradoxně má strach z věci, lépe řečeno z události, kterou si v minulých letech přál snad nejvíce ze všech. S navázáním vážného vztahu. V čase romantických a zidealizovaných představ člověk lehce zapomene, že ke každému vážnému vztahu patří závazky, zodpovědnost a kompromisy. A to je celé jádro problému.

Ten rozhovor mě donutil k zamyšlení a vzpomínce na mé vlastní začátky. Začal jsem s vážným vztahem, když mi ještě bylo „…náct“. To pozivitní na tom věku byla tvárnost našich osobností. Přesto byly první roky ve znamení „slaďování“. Diskuze, konfrontace a někdy hádky, jak by si každý představoval chování a jednání toho druhého, jak by si představoval, aby náš vztah fungoval. Najednou se i po delším období objevovaly dosud netušené charakterové vlastnosti, objevovaly se nové a nové situace, kde se názory a naturela obou rozcházely a vždy dalo práci tyto rozdíly sjednotit nebo nastavit tak, aby vedle sebe dokázaly svobodně existovat a neničily se navzájem.

Při představě, jaké ovládání a sebezapření jsme vynakládali v době, kdy nám ještě nebylo dvacet, si nedovedu představit složitost situace člověka, který tyto problémy řeší před padesátkou. Má svůj život dokonale zaběhlý, plný svých rituálů a zvyků, vyladěný po léta do nejmenších detailů a najednou je postaven do situace, všechny tyto zvyklosti, které jsou součástí jeho identity, označit jako nepodstatné a nedůležité. To protože kompromisy společného soužití vyžadují v některých chvílích upřednostnit styl života, návyky a rituály toho druhého.

Dodnes vzpomínáme na jedno společné sjíždění Vltavy. Bylo to na začátku našeho vztahu, kdy jsme se domluvili, že budeme mít vše dohromady. Peníze, jídlo, společně sbalené věci v sudech. Ne nadarmo se říká, že když se chtějí dva poznat, mají spolu jet „na vodu“. No a my se poznali v tu danou chvíli až moc :-). Ne, že bychom najednou s hrůzou zjistili, jak děsivé jsme osobnosti, to spíše jsme byli tak moc rozdílní. Já flegmatik bez špetky smyslu pro pořádek (hovorově se tomu říká „bordelář“), Iva zodpovědná se seznamem věcí, které je potřeba sbalit a přesným časovým rozvrhem. Už při přípravách na cestu to začalo skřípat, protože já jsem nic takového jako nějakou přípravu či balení nepovažoval za důležité. A rozdíly se dál objevovaly, nůžky se rozevíraly a od toho, aby tato „voda“ pro nás nebyla zároveň „vodou“ poslední, nás zachránilo to jediné, co dokáže udržet dva rozdílné lidi pohromadě. To jediné, proč spolu vlastně lidé přes všechny problémy a kompromisy jsou. Láska.

A ať to zní jakkoliv pateticky, láska je nakonec jedinou odpovědí na strach mého známého. Nic jiného než láska nedokáže zahlazovat propastné rozdíly dvou osobností. Jen láska, v jejích nejrůznějších podobách, vůních a chutích, dokáže dát uspokojivou odpověď, jak zahnat všechny strachy světa.

Luďa K.

Když moje babička chtěla navštívit svou matku, potřebovala na cestu tři dny. Jeden den jela s kočárem, druhý den vyprávěla, co je nového, a poslouchala, co se událo u její matky, chvíli byli v kuchyni a chvíli na zahradě, a třetí den jela kočárem zpátky domů. Když se za matkou vydala moje matka, potřebovala dva dny. Jela vlakem, když měla štěstí a vlak na přestupních stanicích neměl zpoždění, dorazila ke své matce ten den večer. Všechno si povyprávěli a matka druhý den zase odjela. Když jedu za matkou já, trvá mi to půl hodiny. Jezdím autem a stavím se asi jen na deset minut, protože se děti nudí a já musím ještě stihnout nákupy. Jestli za mnou bude jednou jezdit má dcera, na jak dlouho se asi zastaví?

Z knihy Živá voda pro duši, Bruno Ferrero, 2001, nakladatelství Portál