UČITEL NÁRODŮ PO 350 LETECH – třetí on-line přednáška z podzimního cyklu

Srdečně zveme na přednášku o velikánu české i světové historie Janu Ámosi Komenském, který v nepříznivé době a stíhaný těžkými ranami osudu vytvořil dílo inspirující i po 350 letech od jeho smrti. Přednáška bude probíhat opět formou videokonference. Pozvánku můžete přeposlat svým přátelům a známým.

 

UČITEL NÁRODŮ PO 350 LETECH

• K výročí Jana Amose Komenského
• Poutník bez vlasti a domova
• Inspirující myslitel
• Zdatný spisovatel
• Hluboce věřící člověk
• Principy úspěšného života, které platí i dnes


Pondělí 30. listopadu 2020 od 18:00

Přednášející: Petr Adame

Petr Adame objevil dílo J. A. Komenského již při svých studiích teologie a nechal se jeho radami inspirovat při své dlouholeté práci duchovního a učitele, a to nejen s mladými lidmi. V přednášce nám připomene klíčové momenty ze života JAK a také z jeho díla.

Díky videokonferenci bude možné pokládat otázky, pokud povolíte při spouštění níže uvedeného odkazu používat kameru a mikrofon a vyplníte alespoň své křestní jméno.

Připojení je možné dvěma způsoby:

  1. přes internet z počítače (mobilu, tabletu) na odkaze google.com/gew-mfkq-yvs – video i zvuk. Po spuštění chvilku vyčkejte, než Vám administrátor povolí vstup.
  2. přes telefon na čísle 234 610 559 PIN: ‪253 470 393# – pouze zvuk

Těšíme se na virtuální shledanou.

číst více →

BÍLÁ HORA A ČERNÉ DNY ČESKÝCH ZEMÍ – druhá on-line přednáška z podzimního cyklu

Srdečně zveme na přednášku historické události, která navždy změnila tvář naší země. Přednáška bude probíhát opět formou videokonference. Pozvánku můžete přeposlat svým přátelům a známým.

BÍLÁ HORA A ČERNÉ DNY ČESKÝCH ZEMÍ

  • Evropa na počátku 17. století
  • Vlivy v české politice
  • V předvečer povstání
  • Postavy a obsazení
  • Rozložení sil
  • Co změnila jedna prohraná bitva
  • Čechy po Bílé hoře
  • Obnovení zřízení zemské

Pondělí 9. listopadu 2020 od 18:00
Přednášející: Karel Bušta

Karel Bušta má rád českou historii a dovede o ní poutavě vyprávět. Díky videokonferenci bude možné pokládat otázky, pokud povolíte při spouštění níže uvedeného odkazu používat kameru a mikrofon a vyplníte alespoň své křestní jméno.

Připojení je možné dvěma způsoby:

  1. přes internet z počítače (mobilu, tabletu) na odkaze google.com/gew-mfkq-yvs – video i zvuk. Po spuštění chvilku vyčkejte, než Vám administrátor povolí vstup.
  2. přes telefon na čísle 234 610 559 PIN: ‪253 470 393# – pouze zvuk

Těšíme se na virtuální shledanou.

číst více →

O Petru Chelčickém – první přednáška z podzimního cyklu pomocí VIDEOKONFERENCE

Srdečně zveme na přednášku o Petru Chelčickém, která se bude konat vzhledem k situaci formou videokonference. Pozvánku můžete přeposlat svým přátelům a známým:

O BOJI DUCHOVNÍM

– Záhadný Petr Chelčický
– Vliv Valdenských
– Husitství beze zbraní
– „Pochybení mám o trojím lidu…“
– Duchovním otcem Jednoty bratrské

Pondělí 12. října 2020 od 18:00
Přednášející: Mgr. Luděk Svrček

Náš host se dlouhodobě zajímá o témata české historie a dovede o nich velmi poutavě a aktuálně vyprávět. Díky videokonferenci bude možné  pokládat otázky, pokud povolíte při spouštění níže uvedeného odkazu Používat kameru a mikrofon a vyplníte alespoň své křestní jméno.

Připojení je možné dvěma způsoby:

  1. přes internet z počítače (mobilu, tabletu) na odkaze google.com/gew-mfkq-yvs – video i zvuk. Po spuštění chvilku vyčkejte, než Vám administrátor povolí vstup.
  2. přes telefon na čísle 234 610 559 PIN: ‪253 470 393# – pouze zvuk

Těšíme se na virtuální shledanou.

číst více →

Blog: Co jsem si uvědomil při stěhování?

Moje práce má své hezké i stinné stránky. Povětšinou by se daly shrnout do následující věty: „Moje práce je krásná práce, protože pracuji s lidmi. Moje práce je hrozná práce, protože pracuji s lidmi.“ S mojí prací je však spojena ještě jedna věc, o které nedokážu říct, jestli je dobrá nebo špatná. Kvůli svojí práci se musím stěhovat. Je mi 27 let a za svůj život bydlím už na 6. místě, v posledních 5 letech jsem se musel kvůli práci stěhovat 3x. V průměru se od svého narození stěhuji každého 4,5 roku. Znám mnoho lidí, pro které by tato jediná informace byla nepřekonatelnou překážkou, kvůli které by moji práci odmítli.

Já sám, teď cca měsíc po posledním stěhování, bych vám asi řekl, že bych se do krabic zase nějakou dobu balit nechtěl. Ani nedokážu spočítat, kolikrát mi lidé v mém okolí během příprav posledního stěhování opakovali to otřepané úsloví: „To radši 2x vyhořet, než se stěhovat.“ Na druhou stranu, když se dívám zpět, stěhování nebylo vždycky tak hrozné. Díky stěhování jsem žil na několika zajímavých místech, poznal jsem díky němu krásná města, kam se rád vracím, a hlavně jsem potkal úžasné lidi, které bych jinak asi nepotkal. Velmi volně by se to možná dalo přirovnat k tomu, proč lidé rádi cestují – poznávají nové lidi, novou kulturu, rozšiřují si obzory. V určitém slova smyslu je asi pravdivé úsloví: „Jiný kraj, jiný mrav…“ Bydlel jsem už ve 4 krajích a myslím, že na tom něco bude.

Krom toho všeho, co popisuji výše, jsem se ve svém přemýšlení dostal k dalšímu zjištění. Stěhování mě nutí dělat to, co bychom jako lidé měli dělat asi mnohem častěji, než se nám líbí. Sednout si k hromadě svých věcí, vzpomínek, událostí – roztřídit je do krabic a udělat si v nich pořádek. Mnohokrát během vybalování jsem se pozastavil nad tím, kolik toho vlastně mám. Spolu s mojí ženou jsme našli věci, které jsme považovali za dávno ztracené, dostali se nám do rukou věci, které jsme nikdy ani nevybalili z krabice a úplně jsme na ně zapomněli. A společně s tím, jak se stěhují moje fyzické věci, se posouvám i já. Něco uvnitř mě je potřeba dát stranou, něco si zase připomenout. To hlavní je, udělat si v sobě pořádek. Až díky stěhování jsem si uvědomil, kolik zbytečných věcí jsem doma měl. Až díky stěhování jsem si uvědomil, kolik malicherných problémů mě trápilo… Byl totiž čas, udělat si v sobě pořádek. A stěhování mě k tomu donutilo.

Možná to je ten důvod, proč se lidé neradi stěhují – nutí je to udělat zásadní změnu, fyzicky před sebou vidí svoji minulost reprezentovanou kupou krabic se svýni věcmi. Moc dobře vím, že často nemám odvahu udělat si v sobě pořádek a prostě nechám věci být. Ve finále možná není špatné, že mě právě stěhování donutí, udělat tlustou čáru a začít znovu… Možná je i teď čas pro každého z nás, udělat si takové malé, mentální stěhování – probrat se kupou zaprášených krabic v naší mysli, roztřídit si je a posunout se dál…

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

číst více →

Blog: Život je těžký

Kniha Nevyšlapanou cestou od M. Scott Pecka začíná zajímavou větou: „Život je těžký.“ Prostá věta obsahující poměrně jasnou informaci. To, co je na ní podle mého brilantní, vystihují 2 věty hned v dalším odstavci: „Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho skoro pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže – jako kdyby byl život obvykle snadný a jako by se to automaticky předpokládalo.“ Musím se přiznat, že jsem si dlouho myslel a někdy si stále ještě myslím, že život je snadný a vlastně má být snadný. Když narazím na obtíže, tak se vztekám a říkám si: „Proč se to muselo stát zrovna mě?“ Jenže pokud žijeme pravdivě a zodpovědně, život je prostě těžký. Čelíme spoustě problémů, musíme se s mnoha věcmi vypořádat a málokdo to vše dokáže snadno. Když však přijmeme, že život je ve své podstatě těžký, většinou máme mnohem realističtější očekávání a lépe se s tím vším vyrovnáváme.

Velmi dobře jsem si to uvědomil překvapivě na počítačové hře. V jednom příběhovém videu jedna z hlavních postav objasňuje, proč se vzdala svých nadpřirozených schopností, i svého postavení a rozhodla se pomáhat lidem – shrnuje to do věty: „protože lidskost je jedinou nadějí pro tento svět.“ Na první pohled to zní poněkud nelogicky. Ale když si uvědomíme, co je touto lidskostí myšleno, pak to dává smysl. Když je tím míněno sebeobětování, schopnost být naplno člověkem, tedy přijmout své dobré, ale i špatné stránky, pokud je tím míněno proniknout až na dřeň lidské zkušenosti a postavit se čelem tomu, co tam najdu, dochází mi, jak moc je ten citát z počítačové hry pravdivý. Lidé, kteří mě inspirují, to jsou lidé, které bych chtěl následovat – ti, kteří prošli údolím těžkostí a dokázali ho překonat, poznali sami sebe a nepotřebují si na nic hrát. Jsou opravdoví, jsou lidští.

Život je těžký a to pro všechny. Věřím, že se životem dá projít s čistým štítem. To neznamená neudělat chybu, být dokonalý – naopak to znamená zůstat opravdový, zůstat lidský, uvědomit si, že jsem jenom člověk. A také si uvědomit, že je někdo nade mnou… A že ten někdo může být tím Přítelem, který mě vede k lepšímu pochopení, kdo jsem a co se ode mě očekává, a který ve mně buduje lidskost… vzácnou vlastnost pokory, která přijímá, že život je těžký, nevyhýbá se tomu, ale naopak se k tomu staví čelem. Takovým člověkem bych chtěl být.

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

číst více →

Noc kostelů 2020

Jako každý rok se i letos zapojí náš sbor do akce Noc kostelů. Tentokrát bude program jiný než v minulých letech.

Prostory kostela budou návštěvníkům otevřeny od 18:00 – 21:00 hod.

Od 19:00 – 20:00 hod. se bude konat představení Divadla Víti Marčíka s názvem Středověká mystéria. 

Divadlo bude zároveň poděkováním dobrovolníkům zapojených ADROU do pomoci městu České Budějovice během pandemie COVID-19.

Na páteční večer jste srdečně zváni… 🙂

číst více →

Obnovení bohoslužeb v našem sboru!

Krásný den milí přátelé, bratři a sestry.

Přišel den, kdy Vám můžeme s opravdovou radostí napsat, že opět budeme společně chválit našeho Boha. Sice s omezeními, ale přece.

Začínáme v sobotu 23. května 2020 v čase od 10:00 hodin.

Délka bohoslužby bude asi jednu hodinu. Ano, čtete správně – plánujeme zkrácenou bohoslužbu, která bude mít pouze jednu část.

Program:
1, zkrácená sobotní škola
2, čas pro poděkování a oslavu Hospodina
3, kázání

Zároveň připojujeme informace o OMEZENÍCH, která musíme dodržet:
1, ROUŠKY – zakrytá ústa a nos (každý si přinese svou)
2, ROZESTUPY – odstup 2 metry a sezení na určených místech
3, RUCE – u vchodu si je budeme dezinfikovat a nebudeme se zdravit rukoudáním (dezinfekci zajistíme)
4, RODINA – rodiny mohou sedět společně
5, ROZUM – je potřeba zvážit svůj zdravotní stav před návštěvou bohoslužby
6, RADOST – můžeme přijít s radostí a ta může být i nakažlivá

Těšíme se na setkání s Vámi.

číst více →

Blog: Z deníku vynalézavé školačky aneb mé „příkladné“ chování

Ač jsem patřila na základní škole mezi výborně prospívající žáky, objevily se v mých školních letech situace a průšvihy, které se rozhodně nehodily pro spořádanou, tichou a dobře vychovanou dívenku, za kterou mě všichni na první pohled měli. Občas se ve mně probudil malý uličnický čertík, který se výborně hodil do klučičí party třídních grázlíků.

Když si prolistuju své staré žákovské knížky, vidím smajlíky, jedničky a pochvaly. Ale vidím také řádky, které jsou psány neoblíbenou červenou propiskou a které už tak hezké nejsou. Jedna poznámka střídá druhou a nad obsahem poznámek se dá opravdu jen nevěřícně kroutit hlavou.
O jednu příhodu, kterou doma pokládáme asi za moji největší blbinu, bych se s vámi ráda podělila. Třeba to někoho aspoň trochu pobaví a přivede na jiné myšlenky, což není v tomhle období vůbec na škodu.🙂

Byla jsem tehdy v 6. ročníku – takže už celkem velká holka, která by měla přemýšlet a domýšlet důsledky svého chování. Nebudu zabíhat do podrobností, proč mi najednou přilítly špatné známky, ale stalo se. V žákovské byly pod sebou dvě čtyřky z fyziky, jedna trojka z matiky a zakončila to poznámka z přírodopisu – za úmrtí žížaly (o tom třeba někdy příště 😃).

Moje mamka byla naštěstí důvěřivá a nepotřebovala vidět každý týden žákovskou. Věřila, že se nic neděje, když jsem se sama o ničem nezmínila. Třídní také netrvala na pravidelných podpisech rodičů, protože jsem měla vždy hezké známky. Až na tohle jedno období. Nechtělo se mi doma říkat o špatných známkách ani o poznámce, a tak jsem si řekla, že to říkat nebudu. Dokud třídní nebude chtít vidět podpis, můžu být v klidu. Uplynulo několik týdnů, popsalo se několik dalších řádků v žákovské, známky se vrátily do normálu a konečně jsem mohla otočit na další stránku, takže červené řádky nebyly tolik na očích. Ale klid mi nevydržel moc dlouho. Třídní si všimla, že nemám podepsané už 3 stránky známek a po víkendu chtěla vidět podpis.

Byla jsem naštvaná a mrzutá, čekal mě „povedený“ víkend. V pátek večer jsem to chtěla mít za sebou. Několik minut odhodlávání a přešlapování před dveřmi obýváku, vymýšlení vět, jak to všechno říct, aby to nebylo tak zlý a aby to nevypadalo jako má vina, dopadlo asi nějak takhle: „No co, řeknu to až zítra večer, přece si nebudeme kazit pátek.“
Sobota večer: „Ach jo, nechci kazit ani dnešní večer, navíc se přece chceme dívat na ten film, na který se tolik těším, tohle by jen všechno zkazilo.“
Neděle ráno: „No, tak teď už fakt musím, průšvihu se nevyhnu…leda že…🤔

Připravila jsem si lepidlo, černý fix a pustila jsem se do práce. Slepila jsem dvě stránky žákovské k sobě, takže červená část škaredých známek a poznámky jako by zmizela. „Omylem“ jsem udělala kaňku na číslo stránky, aby nebylo na první pohled vidět, že čísla stránek nesedí. Několikrát jsem prolistovala žákovskou a pochválila jsem se za tak dobrý nápad. Rodiče uvidí jen samé jedničky…

Sedám si ke stolu naproti mamce, podávám mamce žákovskou a se zatajeným dechem sleduju, jak ji otevírá…

Asi nebude žádné veliké překvapení, že to celé prasklo. Nepomohlo mi hrát hloupou při otázce, proč jsou dvě stránky slepené, ani tvrdit, že se to nějak záhadně slepilo samo. Musím se smát, jak mi tehdy vůbec nedošlo, že s každým dalším dnem tajení si to jen zhoršuju. Kdybych řekla hned, co se děje, nebyl by to u rodičů žádný problém. Ale ne, já jsem radši týdny zatajovala a k tomu, jako třešničku na dortu, jsem vymyslela geniální slepení stránek.

Tehdy jsem to pojmenovat neuměla, ale teď ano. Teď vím, že mě k této hlouposti dohnala neochota přiznat, že jsem se na testy špatně připravila a že si za špatné známky můžu sama. A to mi také zůstalo. Pořád nerada chybuju, nerada se pletu a ještě víc nerada přiznávám, že jsem v něčem chybu udělala, zmýlila se, špatně se rozhodla…

Ale naštěstí už nevymýšlím, jak své chyby a selhání zamaskovat. Sice se mi vlastní chyby pořád těžko přiznávají, ale mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří nečekají, že budu dokonalá a kteří jsou ochotni odpustit a po nějaké době se i zasmát mým přešlapům a blbinám.

A co je na tom to nejlepší? Že i kdyby tu kolem mě nebyl nikdo takový…vždy tu bude Někdo, jehož láska je neměřitelná a který je ochotný odpouštět stále znova. Pořád. Bez omezení…

Díky za to ❤️

Karolína H.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

číst více →

Blog: Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět

V posledních dnech hodně přemýšlím o strachu. Hodně lidí má strach. Nejenom o sebe, ale také o své blízké, strach z neznáma, strach z hrozby, kterou osobně neznají. Když budu sám k sobě upřímný, musím si přiznat, že i já mám strach. Ale není to zcela přirozené? Slovy lidové moudrosti – jenom blázen se nebojí.

V současné situaci je normální mít strach, není potřeba se za něj stydět, ale o to důležitější je nenechat se jím ovládnout. Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět kolem sebe. Nechci, aby se strach stal mojí mantrou, která mě domněle chrání, ale ve skutečnosti převezme otěže mého života a já zůstanu jen v jeho vleku. Uvědomuji si totiž, že když nechám strach, aby ovládl můj život, stane se pro mě neprůhledným štítem, přes který neuvidím nic kolem sebe. Ani svoje blízké, ani lidi v mém okolí, utečou mi příležitosti být užitečný, i týdny života, které se daly prožít jinak.

Pokud nechci, aby se to stalo, je na mně, abych pro to něco udělal. Možná si řeknete, to je všechno moc hezké, ale já svůj strach nedokážu ovládnout. Dokážete. Většina lidí dokáže ovládat svůj strach mnohem lépe, než si vůbec uvědomuje. Většina našeho strachu pramení z toho, že chceme změnit věci, které jsou mimo naši kontrolu. Byli bychom asi nejradši, kdyby riziko zcela zmizelo, ale to lidé nikdy neuměli. Naopak lidé mají zvláštní schopnost, regulovat riziko na únosnou mez a pak s ním prostě žít dál.

Zdaleka nejnebezpečnějším dopravním prostředkem je podle všeho auto. Pravděpodobnost, že zemřete při autonehodě, je v porovnání s ostatními dopravními prostředky poměrně vysoká. Zároveň, ale neznám nikoho, kdo by měl panickou hrůzu z toho jezdit autem, protože se bojí, že je vysoká šance, že zemře při autonehodě. Regulovali jsme riziko, zavedli pravidla, která mají nehodám předcházet, všichni v autě používáme bezpečnostní pás a se zbytkem jsem se naučili žít. Znamená to, že jsme dopravní nehody eliminovali? Ne, stále se dějí. Udělali jsme pro jejich eliminaci maximum a zbytek je většinou mimo naši kontrolu. A tak je to s naším strachem dnes. Ano, snažme se udělat vše pro regulaci rizika, držme se pravidel, nosme roušky, myjme si ruce, omezme vycházení. Znamená to však, že tím zcela eliminujeme riziko? Ne, neznamená, ale to ani není možné, protože zbytek je opět zcela mimo naší kontrolu.

Jako křesťan jsem si to shrnul následovně: „Tam, kde věci mohu ovlivnit, se chovám zodpovědně, a ve zbytku případů věřím Bohu.“ Stejnou myšlenku vyjádřil mnohem lépe luterský teolog a filosof Fridrich Öttinger: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“ Většina lidí dokáže pracovat se svým strachem, když vědí, že udělali maximum možného. Jak jsem říkal, v poslední době hodně přemýšlím o strachu. A uvědomil jsem si, že to, že se budu víc bát, mi k většímu bezpečí nepomůže. Můj strach nijak nereguluje míru rizika. Jen mě paralyzuje pro běžný život. Nesnažím se svůj strach zlehčit, jen ho prostě neberu smrtelně vážně. Prostě se s ním naučím žít. Jako generace lidí přede mnou a jako spousta lidí právě dnes.

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

číst více →

O současné divné době s úsměvem :-)

V posledních dnech je celý svět tak trochu vzhůru nohama. Člověk nemůže otevřít, spustit, zapnout cokoliv, aby na něho nevyskočilo milion informací o aktuálním šíření koronaviru a jeho charakteristikách. Ale tahle doba přináší také spoustu nových situací, které jsou pro nás nové, a které by jinak nikdy nenastaly. Rád bych se pro trochu odlehčení zmínil o dvou zážitcích z poslední doby.

Třeba minulý týden v krámě, kde jsem nakupoval, přichází starší paní. Hned u vchodu si bere nabízené igelitové rukavice, ne ty lékařské, ale ty igelitové, které se jinak používají u nabírání pečiva, a postupuje k zelenině, kde si chce nabrat pár rajčat. Do čeho jiného si je dát než do přiloženého igelitového sáčku? Zkusili jste si někdy ve dvou igelitových rukavicích otevřít slepený igelitový sáček? Minulý rok jsem měl možnost vyzkoušet si geronto-oblek, což je jakýsi oblek s několika doplňky (závaží, brýle, sluchátka, omezení hybnosti), který simuluje to, jak se staří lidé cítí. Pokud nemáte možnost si něco takového vyzkoušet, nevadí, jděte do obchodu a zkuste si v igelitových rukavicích nabrat zeleninu do připraveného igelitového sáčku. Poznáte to. Ale zpět k příběhu o staré paní. Tam nešlo o simulaci, ruce se jí trochu třásly a pak se jí začaly třást více, jako se začnou třást i mladším lidem, když začnou být vzteklí. Tak jsem na ní chvíli koukal a pak k ní přišel a zeptal se, zda nechce pomoct? S povděkem mou pomoc přijala. Po chvíli nakupování se podívám směrem k pečivu a najednou mám pocit deja vu? Ta paní opět sváděla boj s igelitovým pytlíkem, ale i se svými rukavicemi, které se snažila si sundat. A tak jsem znovu asistoval, sundal si rukavici, porušil přitom doporučovanou vzdálenost, a zeptal se, zda jí nevadí, že jí budu opět šahat, jako neznámý cizinec, na její igelitový pytlík. Prý už na to kašle, protože jinak zůstane hlady.:-)

Nebo včera, kdy jsem jel s Ivou na poštu. Blízko našeho bydliště je jedna menší, zastavili jsme, Iva vyšla po schodech nahoru, prošla skleněnými dveřmi do jakési předsíně, kterou naše pošta má, a dalšími dveřmi vešla k přepážkám a zmizela mi z dohledu. Zůstal jsem totiž stát v klidu před poštou, jít dovnitř znamená zbytečné riziko, venku svítí konečně sluníčko a tak čekám a vyhřívám se. V tu chvíli přijede auto, zastaví před poštou, vystoupí mladá žena, pokud si tedy mohu přes tu roušku tipnout, a tak trochu zvláštně upřeně na mě kouká. Postaví se v bezpečném odstupu vedle mě a stojí. Podívám se na ni, ona se podívá na mě, oba se podíváme jinam. Po chvíli se podívám na ni, ona zase na mě, oba se podíváme jinam. Pak se ona upřeně dívá na prosklené dveře na vrcholu schodiště. “Je otevřeno,” říkám jí v domnění, že se snaží přečíst cedulku s otevírací dobou. Podívá se na mě a já mám na malou chvíli z těch očí a jen malé části obličeje za rouškou pocit, že se na mě podívá s určitým otazníkem. V tu chvíli už mám ale otazník z tohoto zvláštního chování mladé ženy i já. A najednou se poprvé ozve ona, když se plaše zeptá: “Vy nečekáte ve frontě?”. Všechno mi ve vteřině dochází – ona čeká vedle mě v imaginární frontě!:-) Ano, bývaly doby, kdy se u přepážek pošt tísnily davy lidí, zatímco dnes i do masny vstupují lidé po jednom a zbytek čeká v rozestupech na ulici. Vysvětluji, že čekám venku na svou ženu a vybízím ji, aby šla dál, protože pošta je poloprázdná. Zbytek čekání si zkracuji fantazií, kde všude bych mohl tento nechtěný vtípek, tentokrát už záměrně, uplatnit. Jak velkou frontu by se mi asi před různými obchody a institucemi podařilo vytvořit a jak dlouho bych ji udržel, než by to celé prasko?:-)

Určitě znáte ten příběh o sklenici, která je naplněná z poloviny vodou. Polovina lidí sklenici vidí jako z poloviny plnou a druhá polovina lidí ji vidí jako z poloviny prázdnou. Přeji nám, abychom patřili do té první skupiny. A pokud dnešní článek ukázal některá bezpečnostní opatření současné pandemie z toho veselejšího pohledu, a třeba vám jen trochu zvedl koutky úst v náznaku úsměvu, … klidně i pod rouškou, pak jsem za to moc rád.

Luďa K. 🙂

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

číst více →