Když jsem byla malá holka, často k nám jezdívala naše babička. Milovala jsem jej návštěvy. Jakoby se zastavil čas. Na nic se nechvátalo. Uvařil se čaj a u loupání jablek jsme si povídali. Byla připravená vyslechnout všechno, ať už to byla jakákoliv pitomost. Měla čas. A dívala se na mě, nikam přitom neodbíhala, neopravovala mě, jestli se vrtám v nose nebo mám špínu na bradě. Když jsem byla nemocná, trávila celé hodiny se mnou a pamatuju si, že mi jedno dopoledne počítala asi hodinu do tisícovky, protože jsem si to prostě přála. Celou svoji bytost v tu chvíli věnovala jen mně.

A pro mě to bylo něco neskutečně cenného. Ty dvě dobré oči a klid. Přitom ve svém životě nebyla extra v něčem skvělá. Neměla práci, kde by vydělávala velké peníze, ani nebyla nějaká ultrakrásná žena s dokonalou postavou. V ničem extra neexcelovala, neměla vysokou školu, nebyla ambiciózní. Přátel měla pár. Po světě necestovala. A přesto pro mě a i ostatní vnoučata, měla a má nevyčíslitelnou cenu. Čas, láska, trpělivost, opravdovost…

U sebe často bojuji s tím, že svoji hodnotu  odvozuji podle toho, čeho dosáhnu, co jsem zvládla, kolik mám přátel, jak vypadám, jak mě vidí okolí. K hodnotám věřícího člověka to nepatří, přesto k tomu tíhnu. Nejsem extra vyrovnaný člověk a někdy si připadám oproti ostatním docela bezvýznamná. A v ty chvíle je tady pro mě babička, můj anděl. Sice už nežije, ale vždycky mi ukáže ten správný směr. Na čem záleží. Ne na množství, ne na výkonech. Ač byla pro svět skoro neviditelná, nás zasáhla napořád, a z jejích láskyplných chvil čerpám často…

Čas, trpělivost, láska, respekt … věnované komukoliv, mají vždycky velkou cenu.

Zuzka Š.