Přejeme všem krásné a požehnané Velikonoce!

„Nebojte se,“ řekl anděl ženám. „Vím, že hledáte ukřižovaného Ježíše. Není tu, vstal, jak předpověděl.“ (Matouš 28:6–6)

Tahle doba vysloveně vyžaduje soustředit se na radostné a pozitivní věci. A my doma máme jeden takový zvyk, o který se s vámi dnes podělím.

Možná i vy máte nějaký svůj pěkný recept proti trudomyslnosti … a my budeme rádi, když se s námi o něj třeba podělíte na oplátku.

Takže u nás doma … než jde celá rodina spát, se každý večer pravidelně už několik měsíců společně scházíme a máme takovou hezkou chvíli.

Sdílíme se totiž o „highlights“ dne! Co to znamená?

Každý z nás řekne jeho nejhezčí chvíle dne, který už je za námi. A nemusí to být jen velké záležitosti. Stačí prostě drobnosti. Postupem času jsme dokonce dospěli k tomu, že pro nás mezi highlights jednoznačně patří i ta naše večerní chvilka. Často se u toho i nasmějeme…

No, a není nic lepšího, než jít spát s hezkými myšlenkami. Najednou jsou všechna ta čísla, zprávy, strachy tak nějak daleko.

Schválně! Zkuste to! Už se večer nedívejte na žádné zprávy, komentáře a novinky. Místo toho se sami nebo se svými milými zamyslete, co hezkého jste ten den zažili.

Věřím, když se zastavíte a dáte si na to nějaký čas, že to určitě objevíte. A možná to nebude jedna věc … ale spousta krásných maličkostí.

Moc vám to přeju! Nás to moc baví … a v současné době i drží.

Iva Kyselová
vedoucí DC Adra České Budějovice

Převzato z www.adraceskebudejovice.cz

Moje práce má své hezké i stinné stránky. Povětšinou by se daly shrnout do následující věty: „Moje práce je krásná práce, protože pracuji s lidmi. Moje práce je hrozná práce, protože pracuji s lidmi.“ S mojí prací je však spojena ještě jedna věc, o které nedokážu říct, jestli je dobrá nebo špatná. Kvůli svojí práci se musím stěhovat. Je mi 27 let a za svůj život bydlím už na 6. místě, v posledních 5 letech jsem se musel kvůli práci stěhovat 3x. V průměru se od svého narození stěhuji každého 4,5 roku. Znám mnoho lidí, pro které by tato jediná informace byla nepřekonatelnou překážkou, kvůli které by moji práci odmítli.

Já sám, teď cca měsíc po posledním stěhování, bych vám asi řekl, že bych se do krabic zase nějakou dobu balit nechtěl. Ani nedokážu spočítat, kolikrát mi lidé v mém okolí během příprav posledního stěhování opakovali to otřepané úsloví: „To radši 2x vyhořet, než se stěhovat.“ Na druhou stranu, když se dívám zpět, stěhování nebylo vždycky tak hrozné. Díky stěhování jsem žil na několika zajímavých místech, poznal jsem díky němu krásná města, kam se rád vracím, a hlavně jsem potkal úžasné lidi, které bych jinak asi nepotkal. Velmi volně by se to možná dalo přirovnat k tomu, proč lidé rádi cestují – poznávají nové lidi, novou kulturu, rozšiřují si obzory. V určitém slova smyslu je asi pravdivé úsloví: „Jiný kraj, jiný mrav…“ Bydlel jsem už ve 4 krajích a myslím, že na tom něco bude.

Krom toho všeho, co popisuji výše, jsem se ve svém přemýšlení dostal k dalšímu zjištění. Stěhování mě nutí dělat to, co bychom jako lidé měli dělat asi mnohem častěji, než se nám líbí. Sednout si k hromadě svých věcí, vzpomínek, událostí – roztřídit je do krabic a udělat si v nich pořádek. Mnohokrát během vybalování jsem se pozastavil nad tím, kolik toho vlastně mám. Spolu s mojí ženou jsme našli věci, které jsme považovali za dávno ztracené, dostali se nám do rukou věci, které jsme nikdy ani nevybalili z krabice a úplně jsme na ně zapomněli. A společně s tím, jak se stěhují moje fyzické věci, se posouvám i já. Něco uvnitř mě je potřeba dát stranou, něco si zase připomenout. To hlavní je, udělat si v sobě pořádek. Až díky stěhování jsem si uvědomil, kolik zbytečných věcí jsem doma měl. Až díky stěhování jsem si uvědomil, kolik malicherných problémů mě trápilo… Byl totiž čas, udělat si v sobě pořádek. A stěhování mě k tomu donutilo.

Možná to je ten důvod, proč se lidé neradi stěhují – nutí je to udělat zásadní změnu, fyzicky před sebou vidí svoji minulost reprezentovanou kupou krabic se svýni věcmi. Moc dobře vím, že často nemám odvahu udělat si v sobě pořádek a prostě nechám věci být. Ve finále možná není špatné, že mě právě stěhování donutí, udělat tlustou čáru a začít znovu… Možná je i teď čas pro každého z nás, udělat si takové malé, mentální stěhování – probrat se kupou zaprášených krabic v naší mysli, roztřídit si je a posunout se dál…

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Kniha Nevyšlapanou cestou od M. Scott Pecka začíná zajímavou větou: „Život je těžký.“ Prostá věta obsahující poměrně jasnou informaci. To, co je na ní podle mého brilantní, vystihují 2 věty hned v dalším odstavci: „Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho skoro pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže – jako kdyby byl život obvykle snadný a jako by se to automaticky předpokládalo.“ Musím se přiznat, že jsem si dlouho myslel a někdy si stále ještě myslím, že život je snadný a vlastně má být snadný. Když narazím na obtíže, tak se vztekám a říkám si: „Proč se to muselo stát zrovna mě?“ Jenže pokud žijeme pravdivě a zodpovědně, život je prostě těžký. Čelíme spoustě problémů, musíme se s mnoha věcmi vypořádat a málokdo to vše dokáže snadno. Když však přijmeme, že život je ve své podstatě těžký, většinou máme mnohem realističtější očekávání a lépe se s tím vším vyrovnáváme.

Velmi dobře jsem si to uvědomil překvapivě na počítačové hře. V jednom příběhovém videu jedna z hlavních postav objasňuje, proč se vzdala svých nadpřirozených schopností, i svého postavení a rozhodla se pomáhat lidem – shrnuje to do věty: „protože lidskost je jedinou nadějí pro tento svět.“ Na první pohled to zní poněkud nelogicky. Ale když si uvědomíme, co je touto lidskostí myšleno, pak to dává smysl. Když je tím míněno sebeobětování, schopnost být naplno člověkem, tedy přijmout své dobré, ale i špatné stránky, pokud je tím míněno proniknout až na dřeň lidské zkušenosti a postavit se čelem tomu, co tam najdu, dochází mi, jak moc je ten citát z počítačové hry pravdivý. Lidé, kteří mě inspirují, to jsou lidé, které bych chtěl následovat – ti, kteří prošli údolím těžkostí a dokázali ho překonat, poznali sami sebe a nepotřebují si na nic hrát. Jsou opravdoví, jsou lidští.

Život je těžký a to pro všechny. Věřím, že se životem dá projít s čistým štítem. To neznamená neudělat chybu, být dokonalý – naopak to znamená zůstat opravdový, zůstat lidský, uvědomit si, že jsem jenom člověk. A také si uvědomit, že je někdo nade mnou… A že ten někdo může být tím Přítelem, který mě vede k lepšímu pochopení, kdo jsem a co se ode mě očekává, a který ve mně buduje lidskost… vzácnou vlastnost pokory, která přijímá, že život je těžký, nevyhýbá se tomu, ale naopak se k tomu staví čelem. Takovým člověkem bych chtěl být.

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Ač jsem patřila na základní škole mezi výborně prospívající žáky, objevily se v mých školních letech situace a průšvihy, které se rozhodně nehodily pro spořádanou, tichou a dobře vychovanou dívenku, za kterou mě všichni na první pohled měli. Občas se ve mně probudil malý uličnický čertík, který se výborně hodil do klučičí party třídních grázlíků.

Když si prolistuju své staré žákovské knížky, vidím smajlíky, jedničky a pochvaly. Ale vidím také řádky, které jsou psány neoblíbenou červenou propiskou a které už tak hezké nejsou. Jedna poznámka střídá druhou a nad obsahem poznámek se dá opravdu jen nevěřícně kroutit hlavou.
O jednu příhodu, kterou doma pokládáme asi za moji největší blbinu, bych se s vámi ráda podělila. Třeba to někoho aspoň trochu pobaví a přivede na jiné myšlenky, což není v tomhle období vůbec na škodu.🙂

Byla jsem tehdy v 6. ročníku – takže už celkem velká holka, která by měla přemýšlet a domýšlet důsledky svého chování. Nebudu zabíhat do podrobností, proč mi najednou přilítly špatné známky, ale stalo se. V žákovské byly pod sebou dvě čtyřky z fyziky, jedna trojka z matiky a zakončila to poznámka z přírodopisu – za úmrtí žížaly (o tom třeba někdy příště 😃).

Moje mamka byla naštěstí důvěřivá a nepotřebovala vidět každý týden žákovskou. Věřila, že se nic neděje, když jsem se sama o ničem nezmínila. Třídní také netrvala na pravidelných podpisech rodičů, protože jsem měla vždy hezké známky. Až na tohle jedno období. Nechtělo se mi doma říkat o špatných známkách ani o poznámce, a tak jsem si řekla, že to říkat nebudu. Dokud třídní nebude chtít vidět podpis, můžu být v klidu. Uplynulo několik týdnů, popsalo se několik dalších řádků v žákovské, známky se vrátily do normálu a konečně jsem mohla otočit na další stránku, takže červené řádky nebyly tolik na očích. Ale klid mi nevydržel moc dlouho. Třídní si všimla, že nemám podepsané už 3 stránky známek a po víkendu chtěla vidět podpis.

Byla jsem naštvaná a mrzutá, čekal mě „povedený“ víkend. V pátek večer jsem to chtěla mít za sebou. Několik minut odhodlávání a přešlapování před dveřmi obýváku, vymýšlení vět, jak to všechno říct, aby to nebylo tak zlý a aby to nevypadalo jako má vina, dopadlo asi nějak takhle: „No co, řeknu to až zítra večer, přece si nebudeme kazit pátek.“
Sobota večer: „Ach jo, nechci kazit ani dnešní večer, navíc se přece chceme dívat na ten film, na který se tolik těším, tohle by jen všechno zkazilo.“
Neděle ráno: „No, tak teď už fakt musím, průšvihu se nevyhnu…leda že…🤔

Připravila jsem si lepidlo, černý fix a pustila jsem se do práce. Slepila jsem dvě stránky žákovské k sobě, takže červená část škaredých známek a poznámky jako by zmizela. „Omylem“ jsem udělala kaňku na číslo stránky, aby nebylo na první pohled vidět, že čísla stránek nesedí. Několikrát jsem prolistovala žákovskou a pochválila jsem se za tak dobrý nápad. Rodiče uvidí jen samé jedničky…

Sedám si ke stolu naproti mamce, podávám mamce žákovskou a se zatajeným dechem sleduju, jak ji otevírá…

Asi nebude žádné veliké překvapení, že to celé prasklo. Nepomohlo mi hrát hloupou při otázce, proč jsou dvě stránky slepené, ani tvrdit, že se to nějak záhadně slepilo samo. Musím se smát, jak mi tehdy vůbec nedošlo, že s každým dalším dnem tajení si to jen zhoršuju. Kdybych řekla hned, co se děje, nebyl by to u rodičů žádný problém. Ale ne, já jsem radši týdny zatajovala a k tomu, jako třešničku na dortu, jsem vymyslela geniální slepení stránek.

Tehdy jsem to pojmenovat neuměla, ale teď ano. Teď vím, že mě k této hlouposti dohnala neochota přiznat, že jsem se na testy špatně připravila a že si za špatné známky můžu sama. A to mi také zůstalo. Pořád nerada chybuju, nerada se pletu a ještě víc nerada přiznávám, že jsem v něčem chybu udělala, zmýlila se, špatně se rozhodla…

Ale naštěstí už nevymýšlím, jak své chyby a selhání zamaskovat. Sice se mi vlastní chyby pořád těžko přiznávají, ale mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří nečekají, že budu dokonalá a kteří jsou ochotni odpustit a po nějaké době se i zasmát mým přešlapům a blbinám.

A co je na tom to nejlepší? Že i kdyby tu kolem mě nebyl nikdo takový…vždy tu bude Někdo, jehož láska je neměřitelná a který je ochotný odpouštět stále znova. Pořád. Bez omezení…

Díky za to ❤️

Karolína H.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

V posledních dnech hodně přemýšlím o strachu. Hodně lidí má strach. Nejenom o sebe, ale také o své blízké, strach z neznáma, strach z hrozby, kterou osobně neznají. Když budu sám k sobě upřímný, musím si přiznat, že i já mám strach. Ale není to zcela přirozené? Slovy lidové moudrosti – jenom blázen se nebojí.

V současné situaci je normální mít strach, není potřeba se za něj stydět, ale o to důležitější je nenechat se jím ovládnout. Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět kolem sebe. Nechci, aby se strach stal mojí mantrou, která mě domněle chrání, ale ve skutečnosti převezme otěže mého života a já zůstanu jen v jeho vleku. Uvědomuji si totiž, že když nechám strach, aby ovládl můj život, stane se pro mě neprůhledným štítem, přes který neuvidím nic kolem sebe. Ani svoje blízké, ani lidi v mém okolí, utečou mi příležitosti být užitečný, i týdny života, které se daly prožít jinak.

Pokud nechci, aby se to stalo, je na mně, abych pro to něco udělal. Možná si řeknete, to je všechno moc hezké, ale já svůj strach nedokážu ovládnout. Dokážete. Většina lidí dokáže ovládat svůj strach mnohem lépe, než si vůbec uvědomuje. Většina našeho strachu pramení z toho, že chceme změnit věci, které jsou mimo naši kontrolu. Byli bychom asi nejradši, kdyby riziko zcela zmizelo, ale to lidé nikdy neuměli. Naopak lidé mají zvláštní schopnost, regulovat riziko na únosnou mez a pak s ním prostě žít dál.

Zdaleka nejnebezpečnějším dopravním prostředkem je podle všeho auto. Pravděpodobnost, že zemřete při autonehodě, je v porovnání s ostatními dopravními prostředky poměrně vysoká. Zároveň, ale neznám nikoho, kdo by měl panickou hrůzu z toho jezdit autem, protože se bojí, že je vysoká šance, že zemře při autonehodě. Regulovali jsme riziko, zavedli pravidla, která mají nehodám předcházet, všichni v autě používáme bezpečnostní pás a se zbytkem jsem se naučili žít. Znamená to, že jsme dopravní nehody eliminovali? Ne, stále se dějí. Udělali jsme pro jejich eliminaci maximum a zbytek je většinou mimo naši kontrolu. A tak je to s naším strachem dnes. Ano, snažme se udělat vše pro regulaci rizika, držme se pravidel, nosme roušky, myjme si ruce, omezme vycházení. Znamená to však, že tím zcela eliminujeme riziko? Ne, neznamená, ale to ani není možné, protože zbytek je opět zcela mimo naší kontrolu.

Jako křesťan jsem si to shrnul následovně: „Tam, kde věci mohu ovlivnit, se chovám zodpovědně, a ve zbytku případů věřím Bohu.“ Stejnou myšlenku vyjádřil mnohem lépe luterský teolog a filosof Fridrich Öttinger: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“ Většina lidí dokáže pracovat se svým strachem, když vědí, že udělali maximum možného. Jak jsem říkal, v poslední době hodně přemýšlím o strachu. A uvědomil jsem si, že to, že se budu víc bát, mi k většímu bezpečí nepomůže. Můj strach nijak nereguluje míru rizika. Jen mě paralyzuje pro běžný život. Nesnažím se svůj strach zlehčit, jen ho prostě neberu smrtelně vážně. Prostě se s ním naučím žít. Jako generace lidí přede mnou a jako spousta lidí právě dnes.

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Den po dni se pomalu probouzí jaro a já cítím, jak zase ve mně krev začíná kolovat trochu „jinak“. Moje vnitřní radary větří to období, které mám tolik ráda a kterému vždycky totálně propadnu, když se ohlásí. Mámí mě ven, do trsů omalovánkově zelené trávy, do ranního štěbetání nenápadných kosů, k mostu, pod kterým se prohání vlnkatá řeka, ve které se odráží modré nebe, ke stydlivým barevným květům, které pomalu vyráží na některých keřích. Dotýká se mě teplo, sluneční paprsky prohřívají mrazivé pocity a cítím, že mám touhu po optimismu.

Letošní jaro je ale v mnohých ohledech jiné. Dýchám jarní vzduch pod látkou roušky, opatrně našlapuju kolem lidí, dosáhnout na sluneční záři je jakoby těžší a hýřit optimismem je snad ještě obtížnější. Zdá se, že svoboda jarní rovnodennosti nemá letos takovou sílu, jarní ztřeštěnosti a poťouchlosti takový efekt… Nebudu lhát, několikrát za týden prožívám zvláštní převraty nálad, prožívám vnitřní rozkolísanost a velký smutek z toho, co se vlastně všude na světě teď děje, a samozřejmě obavy z toho, co bude dál. Nejrůznější opatření proti Covidu-19 mi hlásí železný tlampač hned u domu, křičí na mě titulky z médií o nemožnosti cestování, o zavřených hranicích, o omezeném setkávání, o strachu z nakažení, o nesmlouvavých zvyšujících se počtech… Bují ve mně zmatek. Dlážděná a jindy relativně pevná cesta jako by pod nohama mizela, veškeré i vzdálenější plány jako by se rozplývaly do bílé mlhy, informace o ekonomice, apokalyptické prognózy o budoucnosti jako by zastíraly světlo a přikývaly ho těžkými mraky

Ta nevšední jarní atmosféra mě někdy úplně zdrtí, a to nepracuji v žádném zdravotnickém zařízení, kde bych byla dennodenně pod obrovským presem, a ani nejsem živnostník, abych opravdu zakoušela tíživý existenční tlak. Ale jsem prostě já a letošní jaro mě rozechvívá… Zároveň ale vím, že nemůžu takhle žít, nedokážu takhle vydržet několik měsíců. Neumím čerpat ze strachu, můj motor nejede na zkázu, moje baterky se nedobíjí pečlivým sledováním tiskových mítinků ani vládními prohlášeními a ani ustavičným lamentováním nad současným vývojem událostí a ukazováním na ještě horší zítřky. A tak jsme si se ségrou řekly, že cesta pro nás vede jinudy… Stačí se na zprávy, sociální sítě a internetové příspěvky dívat co nejméně, třeba jen jednou za den. Vím, že nevědomost není vždy dobrá cesta, ale mám pocit, že to na mě někdy tak doléhá, že mě to blázní a šíří ve mně roztěkanou paniku. S mamkou si zase třeba pravidelně čteme vtipy a smích nám pomáhá uvolnit se a pustit tíži k zemi. Večer mi pomáhá, když čtu knížku nebo poslouchám pořady, které nešílí, ale přináší mi pokoj

A právě – moc mě zaujala v jednom rozhovoru myšlenka psycholožky Kateřiny Lachmannové, která říkala, že krize jsou prostě běžnou součástí našich životů. Existují různé vývojové krize spojené s naším věkem a zráním, existují i společenské krize, které bychom třeba neprožívali v daném období našeho života, ale právě protože nežijeme v totálním odloučení od lidí, doléhají na nás také. Ať jsou ale krize takové, nebo makové tvrdí, že je nelze obejít, zastavit je, přeskočit nebo není dobré se jich takto zbavit. Řešení se ale nabízí v malých krůčcích každý den. Na vrchol vysoké hory nelze doběhnout za vteřinu, ale malými posuny během dlouhých hodin. Tohle řešení je sice mnohem namáhavější, bolestivější, ale v jednom okamžiku pak uvidím vrchol, zahlédnu naději a dostanu se k bodu, kde je výhled a kde můžu získat jinou perspektivu. A tak se mi nějak v hlavě spojilo i to, co mi často říká babička a mamka s taťkou: „Žij den po dni. Neřeš tolik, co bude zítra a příští týden, další měsíc. Žij dnešek s jeho radostí a trápením a zítřek nech zítřku.“ Jen v malých krůčcích, v malých dnech, můžu tedy tohle období přestát… Jindy jsem zase poslouchala slova kazatele Vítka Vursta, která jsem moc potřebovala slyšet. Během svého povídání vzpomněl jeden verš písničky Sněhurky od kapely Kryštof, která v době vydání tohoto songu nebyla ještě takovou mainstreamovou kapelou jako dnes. Zpívají: „Nech naději ději…“ A tak tím Vítek Vurst vyjádřil, že naděje je v ději, v přítomném ději, naděje může být už teď a dnes, pokud budeme chtít. Můžeme prožívat naději, že nás má Někdo pevně ve své ruce právě DNES a ochrání naše životy a taky finance, ten Někdo ví i o našich smělých plánech, které třeba změní, ale už dnes je s námi…

A tak při svých chmurách vždy ale nakonec dojdu, často s pomocí těch nejbližších, k tomu, že je krásné jaro. Čas delších slunných dnů, čas úžasně oblečených stromů, čas „zmrtvýchvstání“ přírody po zimě, čas naděje. A právě protože se blíží Velikonoce, chci se bytostně držet toho, že i tohle může být čas ŽIVÉ naděje, která vstala z hrobu a byla silnější než smrt, která je mocnější než já, jiní lidé, než nemoc, než kdokoli a cokoli… Moc ráda bych dneska obrátila svoje oči takovým směrem – k Tomu, který se postará za všech okolností, v době pohody i v době krize…

Zuzka Ch.

Moc se všichni opatrujte, ať už musíte zůstat doma, nebo naopak musíte chodit do práce více než kdy předtím. Mějte se v rámci možností hezky a nadějně, i když třeba s různými výkyvy pocitů. Moc se těším na všechna setkání s lidmi, protože už teď mi moc chybí…

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Výzva ke společným modlitbám v těžké době

Církve sdružené v Ekumenické radě církví vyzývají společně křesťany v České republice k modlitbám za nemocné a za lidi v karanténě, ale také za ty, kdo jsou v první linii boje s epidemií, za zdravotníky, policisty, vojáky, hasiče a za všechny, kteří svou službou a nezištnou pomocí nesou riziko nákazy.

Modlitba v čase koronavirové epidemie

Prosíme, Pane, za uzdravení všech, kteří se nakazili,

všude na světě, kam se jen virus rozšířil.

Prosíme tě za ty, kdo již ztratili své blízké,

i za ty, které o ně nemoc ještě připraví.

Prosíme tě za lékaře, sestry a ostatní zdravotníky,

dej jim inspiraci v jejich péči a chraň jejich vlastní zdraví.

Prosíme tě za moudrost pro vědce, kteří všude na světě

s nejvyšším úsilím hledají lék.

Prosíme tě za veřejné činitele, kteří musí přijímat těžká rozhodnutí

a rozhodovat o izolaci a karanténě, aby zastavili virus;

prosíme tě ale i za ty, kteří jejich rozhodnutí těžce nesou

a mají pocit, jako by byli uvězněni.

Prosíme tě za všechny, kdo jsou nespravedlivě stigmatizováni

pro svou rasu, národnost nebo etnickou příslušnost.

Spolu se všemi křesťany na tomto světě

chceme přinášet Kristovu uzdravující přítomnost a pokoj

do těchto těžkých časů plných bázně.

Prosme také Boha, aby nám v této celosvětové krizi nedal zapomenout

na miliony Božích dětí, které žijí v místech bez zdravotní péče.

Ať Bůh otevře naše srdce, ale i naše materiální zdroje a naši politickou vůli k pomoci,

aby se naděje na lepší budoucnost mohla stát realitou pro všechny Boží děti.

O to prosíme tebe, Bože, náš stvořiteli,

pro utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista, který nás vykoupil,

v síle Ducha Svatého, který v nás uskutečňuje Boží vůli.

Amen

Prohlášení vedení Církve adventistů s.d. jejím členům

Vyjádření předsedy Česko-Slovenské unie Církve adventistů s.d. Mikuláše Pavlíka pro členy církve týkající se omezení vlád ČR i SR v souvislosti se šířením koronaviru.

Sobotní bohoslužba 14.3. se ruší z důvodu zhoršující se situace ohledně šíření koronaviru v naší republice.🙁

Modlíme se za Boží ochranu pro Vás i Vaše rodiny a zvláště v této neklidné době se také modlíme za Boží pokoj v našich srdcích.🙏

Ať se Hospodin na tebe usmívá

Před „chvílí“ jsme odložili starý kalendář a vzali do rukou nový, s datem 2020. Nikdo nevíme, co pro nás nový rok přinese. Jestli bude lepší než ten minulý, anebo tomu bude naopak? Ten, který je nad časem i nad našimi životy, to ví. A tak nás chci povzbudit slovy, která sám vložil do úst svým služebníkům. Jsou součástí tzv. „Áronovského požehnání“:

„Ať se Hospodin na Tebe usmívá a projevuje Ti přízeň.“ Nu 6:25

Pan prof. Heller k tomu napsal: „My čekáme, že se na nás Pán Bůh chmuří, a proto mu utíkáme z očí. Ale když se odvážíme v pokoře se k němu vrátit…, vidíme najednou…, že se na nás usmívá.“

Hospodin dodává člověku přízeň, krásu a půvab. Nejkrásnějšími lidmi jsou ti, v nichž má své sídlo Bůh. Naopak největší lidské zrůdy učinily Boha bezdomovcem. K životu potřebujeme světlo, světlo z Hospodina. Hospodinova zářivá tvář prosvětlí všechny děsy a zvrácená provinění.

Přeji nám všem, ať světlo Boží tváře se odráží v novém roce i v našich životech.

Petr Adame

Když jsem byl v autoškole, učili mě, že důležitou součástí ježdění po kruhových objezdech je ukázat blinkrem na výjezd, kterým budu kruhový objezd opouštět. Docela dost jsme si to trénovali a instruktor mi vysvětloval, že důvodem takového důrazu na blinkry na kruhových objezdech je snaha o přehlednost a zvýšení plynulosti provozu. Dávalo mi to smysl. Když jsem po nějaké době začal řídit vlastní auto, velmi rychle jsem si všiml, že valná většina řidičů se nějakým blinkrem na kruhovém objezdu vůbec nevzrušuje – prostě si odbočí, kam potřebují, a na mně je, abych to uhádnul. Ocitnul jsem se ve zvláštním paradoxu – v autoškole jsem blinkr na kruhovém objezdu považoval za samozřejmost a člověk, který ho nepoužívá, mi přišel divný. Teď v reálném provozu si připadám já divně, že blinkrem ukazuji, zatímco ostatní ne. A přitom je to tak jednoduché. Proč to nedělají? No protože to přece nedělá nikdo.

Stejná autoškola, jiný problém – zipování. Instruktor mi vysvětluje pravidlo zipu a klade mi na srdce, že bych ho měl používat, kdekoli to dává jen trochu smysl. Opět mi klade na srdce, že to přispěje přehlednosti a hlavně plynulosti provozu. Dávalo mi to smysl. Jednou když jsem jel autem domů, jsem nedaleko od domova narazil na kolonu před zúžením. V obou pruzích bylo pár aut a tak jsem se poslušně zařadil do kolony, blinkrem naznačil, že budu zipovat a čekal jsem, až na mě přijde řada. Jedno auto z jedné řady, druhé auto z druhé řady, jedna řada, druhá řada, jedna, druhá – auta se rychle střídají a už jsem na řadě. Vyjíždím, abych zipoval, ale hned prudce dupu na brzy – kolem mě si to řítí kamion, který mi jasně naznačil, že zipovat nehodlá. Zatímco já se vzpamatovávám z toho, že jsem celý a autu se nic nestalo, ostatní řidiči mě častují troubením. A zase jsem to já, kdo si připadá divně, že chtěl dodržovat něco, co pro ostatní zdá se, není důležité. Proč se zdržovat zipováním a chvíli čekat, když já můžu jet hned?

Vždycky jsem měl za to, že špatná věc zůstává špatnou, i kdyby jí dělalo spoustu lidí. Když někdo něco ukradne, je to krádež. Jenže co když vám zloděj řekne: „ale ostatní taky kradou a ještě víc než já!” Je to snad polehčující okolnost?

Stále častěji si uvědomuji, že stále platí známé úsloví „příklady táhnou”. Vždycky jsem ho vnímal tak, že pozitivní příklady táhnou k pozitivnímu chování, ale ukazuje, že stejně tak negativní příklady táhnou k negativnímu chování. Jako lidé snadno podléháme dojmu, že když něco dělá hodně lidí, je to normální. A když jsme až příliš dlouho vystaveni negativním příkladům, začnou nám připadat normální i ty negativní.

Chci být tím, kdo jde pozitivním nebo negativním příkladem? A co jsem pro to ochoten změnit? Příklady táhnou – každý z nás je každý den příkladem. Kam chceme táhnout ty kolem nás?

Marek J.

převzato z www.facebook.com/zasvetlem

Ještě v době, kdy jsem byl menší a jezdil jsem do školy, se mi stal zvláštní zážitek. Jezdil jsem starým motoráčkem a mělo to v sobě zvláštní kouzlo. Jezdil jsem každý den, takže jsem si kupoval měsíční jízdenky, ale vždycky před prázdninami nebo když se blížilo nějaké volno a měsíční jízdenka by se nevyplatila, jsem si pár dní kupoval jízdenku každý den. Toho dne jsme měli školu až od 9 hodin a já si mohl vychutnat blahodárný dlouhý spánek. Když jsem šel na vlak, pečlivě jsem si v peněžence přepočítal všechny mince, měl jsem jich dost, aby mi to přesně vyšlo na zpáteční lístek do školy.

Spokojeně jsem nasednul do vlaku a čekal, až přijde průvodčí. Průvodčí se už blížil a tak jsem všechny mince vytáhl z peněženky a připravil si je. Najednou vlak na výhybce prudce zatočil a mě mince vyletěly z ruky na zem. Byli všude. Vstal a jsem a pečlivě jsem všechny posbíral. Přišel průvodčí, já si řekl o zpáteční jízdenku a předal jsem mu peníze. Průvodčí je přepočítal a řekl: „5 korun chybí”. Polil mě studený pot. Prohlížel jsem podlahu kolem sebe, ale žádné další mince tam nebyly. Studenti, kteří seděli kolem mě, se dívali jinam, aby nemuseli můj problém řešit. „Co budu dělat?”, říkal jsem si v duchu. „Mladíku”, oslovila mě stará paní sedící naproti mě, „Tady ty peníze máte. Vezměte si je, ať se dostanete domů.” Čin této staré babičky mě ohromil. Vzal jsem pětikorunu a doplatil jízdenku. Díval jsem se na tu starou dámu a ptal se jí s dětskou upřímností: „Jak vám to vrátím? Kam vám ty peníze mohu přinést?”. Podívala se na mě s láskyplným pobaveným pohledem: „Mladíku, nic mi nenoste, až někdo kolem Vás bude příště potřebovat pomoct, tak mu prostě pomozte a budeme vyrovnáni.”

Dojeli jsme do mé stanice a všichni vystoupili. Vzal jsem batoh na záda a v tu chvíli jsem si všimnul pětikoruny, která ležela na mém batohu v mezeře pro zip. Chtěl jsem ty peníze té staré paní vrátit, ale i když jsem běžel podchodem a všude jí hledal, už jsem ji nenašel, prostě zmizela. Dodnes žiji s pocitem, že jsem tenkrát potkal anděla.

Možná ta stará paní byla anděl, možná vůbec ne. Ale to vlastně není důležité. Setkání s touto postarší dámou mi pomohlo dívat se na pomoc lidem stejnýma očima. Když pomáhám, nechci věci vracet, říkám to, co mě řekla ta stará paní: „Nic mi nenoste, až někdo kolem Vás bude příště potřebovat pomoct, tak mu prostě pomozte.” A nepřestávám se divit. Zjistil jsem, že lidé kolem mě nemusejí být vždy jen ti ošklivý mrzoutové, ale že jsou to docela fajn lidé. Naposledy paní z Kauflandu, která když viděla, že si kupuji jen 2 věci, pustila mě i přes velkou frontu před sebe. „Přece nebudete čekat, až si nakoupím, mám toho tunu,” smála se a pouštěla mě před sebe. Každý z nás může být takovým malým andělem a prozářit ostatním život. Není to nic těžkého, občas to stojí jen 5 korun nebo 5 minut času.

Marek J.

Málo kdo touží po tom být smutný a snad už vůbec nikdo nechce zažívat ztrátu. Přesto se to stává. Je to nepřirozený pocit, takový cizí a nechtěný. Chceme být šťastní, radostní a smutek nám do toho nezapadá. Ještě těžší je srovnat se smutkem, který na tomto světě nejde napravit – smrt blízkého člověka. Je těžké mluvit o smrti, neděláme to rádi a snažíme se podobným rozhovorům spíše vyhnout.

Zdá se, že si každý z nás chce se smutkem bojovát sám, ve svém nitru. Individualita v nás vytváří od všech jakýsi odstup. Svou soustrast vyjádříme na Facebooku emotikonem „to mě mrzí”, ale to zdaleka není to samé, jako přijít fyzicky na pohřeb.

Nedávno mi zemřela babička. Na její pohřeb přišla řada zarmoucených lidí. To, co je spojovalo, byl fakt, že babičku znali a také to, že se její smrtí cítili zarmouceni. Pohřeb není událost, na kterou by se člověk těšil nebo kde by chtěl být, ale i přesto řada lidí přišla. To, co mě překvapilo, byl smuteční kar. Lidé si spolu povídali, poznávali vzdálené příbuzné, dali si něco dobrého a bylo jim spolu dobře. To, že dokázali čelit smutku společně, jim pomohlo lépe se s ním vyrovnat.

V dnešní době rádi děláme všechno sami, ale jsou chvíle, kterým je lepší čelit společně. Člověk může mít pocit, že dokáže všechno sám a je snadné tomu věřit, když vše vychází. Když ale věci nejdou podle plánu, když přijde bolest nebo zármutek, je důležité, mít se o koho opřít.

V životě každého člověka přijde smutek a nejde to změnit. Můžu, ale změnit to, jestli mu budu čelit sám nebo společně s přáteli.

„Sdílená bolest je poloviční bolest, sdílená radost je dvojnásobná radost.” – lidová moudrost

Marek J.

Vypráví se, že si jednou francouzský král Ludvík XIV., přezdívaný Král slunce, pozval svého dvorního kaplana a položil mu nelehkou otázku: „Dokaž mi jedním slovem existenci Boha?“ Kaplan si vzal čas na rozmyšlenou a po několika dnech přišel s touto odpovědí: „Veličenstvo: ŽIDÉ.“

Nevelký počtem, ale veliký svou historickou výjimečností. Téměř čtyři tisíce let existují a dodnes se je nikomu nepodařilo zničit, přestože se o to pokoušelo mnoho velikých národů a mocností. Začalo to už ve starověkém Egyptě, pak Peršané, Římané, naposledy sovětští Rusové a němečtí nacisté, a stejně… Tato impéria už jsou dávno v propadlišti dějin a židé jsou zde dodnes. Dokonce si v těchto dnech připomínají sedmdesáté výročí od založení novodobého státu Izrael.

Při našem putování Izraelem jsme navštívili galilejské město Kafarnaum, ležící na severním břehu Galilejského jezera. Navštívili jsme taky zdejší synagogu – tedy spíše vykopávky na místě, kde stávala. V přilehlé ješivě – škole, která byla při každé synagoze, nás po poutavém výkladu o její historii (kázával v ní i Ježíš) průvodce upozornil na zajímavé obrazce vyryté do dlažby. Zeptal se nás: „Co to je?“ Nápadně připomínaly šachovnici a herní pole pro hru MLÝN. Když jsme se nesměle odvážili navrhnout, že by to mohl být ono, průvodce přitakal: „Ano. Jsou to skutečně herní plány pro šachy a pro mlýn. A víte, proč tady jsou již dva tisíce let?“
Zatímco jsme přemýšleli, pokračoval. „Víte, kolik nositelů Nobelových cen jsou lidé českého původu?“ Opět ticho a on na to: „Šest.“
„Víte kolik nositelů nobelovek je arabského původu?“ Znovu ticho a on do toho: „Sedm.“
„A víte, kolik židů již obdrželo toto prestižní ocenění? Sto osmdesát šest!“
„A víte proč?“
Opět jsme přemýšleli a do toho průvodce pokračoval.
„No není to tak těžké. Kdy u nás začala povinná školní docházka?“
Vzpomněli jsme si, že za Marie Terezie. Ano. Na českém území, tehdy součásti habsburské monarchie, byly základy školní docházky položeny kolem roku 1774. Přibližně před dvě stě čtyřiceti lety.
„A kdy se začaly děti učit v Izraeli?“ Správná odpověď je: „Za Mojžíše.“
To je tři a půl tisíce let. No to je ale náskok.
A pak průvodce dodal: „Už chápete?“ A nám to došlo.

Nobelových cen bylo od roku 1901, kdy udělování začalo, celkem uděleno na 870, z toho přes dvacet procent, resp. 186, získaly osobnosti židovského původu.
Židů je momentálně asi 0,2 % obyvatel naší planety, Arabů jsou více než dvě miliardy, přičemž Nobelovu cenu má jen sedm osobností z jejich řad, včetně Arafatovy Nobelovy ceny za mír.

Bůh kdysi Abrahamovi slíbil: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě,
velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Gn 12:1-3

Denně využíváme mnoho „objevů“ zakomponovaných do věcí denní potřeby, aniž bychom si uvědomovali, že na začátku byl nápad, objev, vynález, který se zrodil v hlavě nějakého žida anebo židovky. Jejich dovednost a um v oblasti fyziky, chemie, lékařství počítačových technologií, vodním hospodářství, zemědělství a dalších jsou jedinečné v měřítku celého světa a mnozí odborníci z mnoha oblastí se jezdí do Izraele učit, „jak na to“? Stali se opravdu „velkými“. A to ne počtem, ale duševní a duchovní velikostí.

Potomci Abraháma se stali nejen v minulosti, ale dodnes požehnáním a přínosem pro každého z nás. Stojí za to si je vážit a žehnat jim.

Petr Adame

1 Korinstkým 15:1

1 Rád bych vám, bratři, připomněl, že i dnes hlásám totéž radostné poselství jako na začátku, jak jste je i vy přijali a na něm založili svou víru.
2 V něm je vaše záchrana, pokud se ho pevně držíte v té podobě, jak jsem vám je předal. Stojí-li vaše víra na něčem jiném, není víc než pouhou iluzí.
3 Učil jsem vás tomu, k čemu jsem byl sám přiveden: že Kristus zemřel za naše viny,
4 byl pohřben, ale třetí den vstal z mrtvých, jak to vše Bůh už dávno předtím nechal zapsat do starých Písem.
5 Pak se ukázal Petrovi, potom všem zbývajícím dvanácti.
6 Později ho vidělo přes pět set svědků společně; někteří z nich už nežijí, ale většina dosud ano.
7 Pak ho uviděl Jakub a ostatní apoštolové
8 a docela nakonec se ukázal i mně, ač jsem toho nejméně hoden.

Právě jste si přečetli možná nejstarší písemné svědectví o víře prvních křesťanů. Jde o formulaci starší, než jaká je v evangeliích. Od počátku byla křesťanská víra vírou velikonoční! Ježíš vstal z mrtvých! Žije! Porazil smrt!

Co se tenkrát vlastně stalo? Musel to být velmi silný zážitek, když se o něm rybáři z Galileje rozhodli vyprávět po celém světě. Navzdory věznění, mučení a zabíjení, které jim hrozilo. Svému poselství začali říkat „Dobrá zpráva“ = řecky euangelion = my řekneme evangelium!

Ježíšovo vzkříšení nebylo oživením mrtvoly. Že by se mu v hrobě zatáhly rány, on otevřel oči a vyskočil. Učedníci zažili, že byl po zmrtvýchvstání nějak jiný – proměněný. Byl to on, ale nejdříve jej nemohli poznat, jeho podoba se změnila. Poznali ho ve chvíli, když mluvil, když jim lámal chléb a podával rybu, když na ně volal, když Tomáš viděl jeho rány. Vzkříšený byl křížem poznamenán, ale nepřemožen. Tento Ježíš už nezemře, je předobrazem vzkříšení svých následovníků.

Vzkříšení je událost víry. Bylo by pošetilé si myslet, že pokud by na Kristově hrobě byla kamera a křesťané by měli v ruce důkaz, existovalo by dnes více věřících. Ne. Pro lidi by to byl třeba jen další kouzelnický kousek Davida Copperfielda. Vzkříšení je událost víry – to znamená, že je to poselství, vzkaz od Boha. Má širší souvislosti – zapadá do mozaiky Ježíšových slov a činů. Promlouvá jen k tomu, kdo chce slyšet víc.

Lidé před dvěma tisíci lety nebyli hloupí. Věděli také, že se to nestává, že to není normální, že existují podvodníci a klam. Nebyli bezhlaví fanatikové, kteří ze všeho nejvíc touží, stát se mučedníky pro absurdní víru. Vždyť Bůh nežádá krvavé oběti, nýbrž oběť lásky. Bylo jim dáno pochopit něco mnohem hlubšího – Velikonoce žádají odpověď každého z nás. Stát se Ježíšovým učedníkem nebo zůstat Božímu hlasu lhostejný. Kristova smrt není zvláštní přírodní úkaz či samoúčelný zázrak. Zemřel za naše hříchy. Ukázal nám, že neznáme Boha, nic o něm nevíme. Nabídl, že nám ho ukáže, že nás k němu dovede. Jak s touto výzvou naložíme?

Velikonoce jsou ale hlavně svátky radosti! Smrt byla přemožena. Zvu vás, radujme se společně!

Petr Adame

„Sláva Bohu na nebi! Pokoj lidem dobré vůle! Zjevil lásku všem!“
Takto zpívali podle evangelisty Lukáše andělé, kteří přišli oznámit narození Ježíše Krista pastýřům na polích u Betléma.

Když dnes půjdete ulicemi Jeruzaléma nebo kteréhokoliv jiného izraelského města, tak nejčastější pozdrav, který uslyšíte je: ŠALÓM! ŠALÓM! Do češtiny ho jednoduše překládáme: POKOJ! POKOJ!

Šalóm znamená mnohem víc. Pro biblické hebrejské slovo šalóm nemají jiné jazyky přesný překlad. Slovo šalóm totiž neznamená jen to, co my označujeme slovem mír, tedy opak války. Šalóm znamená daleko více: neporušenost, celost, něco dokončeného, úplného. Může mít i význam hmotného blahobytu, štěstí, zdraví, síly a zabezpečenosti, ale i odpočinku, dlouhého života, úspěchu, vítězství ve válce, souladu a harmonie ve vztazích.

Šalóm označuje také to, co je dobré, v protikladu ke zlému. Šalóm je souhrnem všeho dobra. Pokud se Židé takto zdraví, pak si nejen přejí pokoj a klid do duše, ale současně se ptají. Je pokoj, klid, zdraví s tebou i s tvým domem, s tvojí rodinou, s tvým podnikáním? Šalóm tedy není jen stav bez války, ale znamená plnost všeho dobra a štěstí. Znamená život v souladu mezi člověkem a jeho okolím, ale také mezi člověkem a Bohem.

Ježíš ve svém nejznámějším kázání řekl: „Šťastni jsou ti, kteří působí pokoj, vždyť k těm se Bůh bude hlásit jako k vlastním dětem.“ Opakem tohoto aktivního přístupu může být ono známé – „…a dejte mi už svatý pokoj!“ Každý člověk má nárok někdy si odpočinout od ostatních! Ale hrozí nebezpečí pohodlnosti a nezájmu o druhé. Krásně to vyjádřil básník Alois Volkman.

Prsty

Každý má na rukou
své desatero.
Desatero přikázání ke službě.
Proč nehneš ani prstem?
Desatero prstů nemůže-li brát,
je redukováno na dvě pěsti.
Pouhý pár prstových rukavic –
nezbude po nás víc?

O vánocích a také v celém novém roce vám přeji, abyste pokoj zažívali a sami byli jeho aktivnímu tvůrci.

Petr Adame

Sedíme v letadle a čekáme na odlet. Jsme na cestě zpátky domů po jedenácti dnech prožitých putováním Izraelem a Jordánskem. Rozhlížím se kolem sebe po dalších účastnících zájezdu a v jejich tvářích vidím únavu, zasnění a takový zvláštní, opojený výraz. Sám ve své mysli a emocích prožívám něco podobného. Nejen, že jsme prožili doteky minulosti, ale ta zvláštní země nás tam uvnitř nějak zasáhla.

Před lety, když jsem slyšel nadšená vyprávění o „pouti do svaté země“, myslel jsem si, že se mě to netýká. Procestoval jsem už dost zemí i kontinentů a vždy jsem si dovezl nějaké zážitky a vzpomínky, které stejně časem vybledly a překryly je jiné, nové zážitky z dalších cest.

Když ale jedete a procházíte místy, kudy prošla biblická historie, místy kde Bůh v lidském těle – Ježíš z Nazaretu, prožil svou „pozemskou pouť“, tak to s vámi něco udělá. Navždy vás to změní a vnitřně zasáhne. A vím, co říkám, byl jsem tam již potřetí. Totiž Bible, kterou do té doby znáte pouze v tzv. „2D“ rozměru, dostane i další dimenze. To když průvodce na místech, kam vás doveze, přednese výklad s Biblí v ruce, aby vám zpřítomnil nejen tvář krajiny, ale také jednotlivé příběhy a epochy, o kterých Bible píše. A tak si vybavujete nejen známé i méně známé příběhy, které jste už tolikrát četli, ale vidíte profil krajiny, její barvy, vůně a atmosféru.

První místo, kam vedla trasa našeho zájezdu, byla Beer-šeba. Z letiště u Tel Avivu jsme jeli přímo na jih do pouště Negeb, kde jako její srdce leží toto mnohatisícové a univerzitní město. Tam začíná historie toho tolik zvláštního národa Izrael.

Najednou si představuji, jak před téměř čtyřmi tisíci lety muž jménem Abraham putoval na jih do pouště. Opustil na dalekém východě úrodné údolí řeky Eufrat a bohaté město Ur Kaldejský, aby se vydal s manželkou a s dalšími členy své rodiny do neznámé země. Ve fantazii si představuji, co asi cítil a prožíval, když sem vstupoval? Už jen pouhá tvář krajiny mohla napovědět, že tato země s centrální pahorkatinou bude mít v budoucnosti významnou roli: na severu ji vymezuje mohutný masiv hory Chermónu a na jihu pusté roviny pouště Negeb. Bylo zřejmé, že oblast omývaná na východě vodami řeky Jordán a na západě Středozemním mořem nabízí výjimečné možnosti. Abraham byl navíc přesvědčen, že jej do této země přivedl Bůh, jemuž věřil. Hospodin mu totiž odhalil její budoucí významnou úlohu ve světových dějinách, když Abrahamovi zaslíbil, že skrze jeho potomstvo budou „požehnány všechny národy země“. Abrahamův Bůh chtěl zvláštním způsobem využít tuto zemi pro své záměry a sdělení. A také neměla být – což je znepokojující – pouze místem naděje, ale i jedinečným Božím prostorem, v němž si Hospodin nárokuje od lidí pravdivost a mravnost, a to ve slovech i v činech. S takovým zaslíbením tuto zemi čekaly zcela jiné dějiny.

Stojíme nad prastarou studnou, kterou vykopal sám Abraham a u ní uzavřel smlouvu s místním králem Abímelekem. Od tohoto aktu se odvíjí název místa. Beer-šeba znamená: Studna přísahy nebo taky smlouvy. („Proto se to místo nazývá Beer-šeba, protože tam oba přísahali“ Gn 21:31) Je asi 60 metrů hluboká a slouží již téměř 4 tisíce let všem poutníkům, kteří se u ní uprostřed pouště zastaví, aby napojili své velbloudy, stáda koz a ovcí, i sami sebe. Rozhlížím se kolem sebe a v duchu si říkám: „Tak takhle to tady viděl i Abraham.“

Pokračování příště …

Petr Adame

Letošní podzim si evangelikální křesťanský svět připomíná 500. výročí světové reformace. Skloňují se jména Martin Luther, Jan Kalvín, Ulrich Zwingli a některá další. My v Čechách jsme si již před dvěma lety připomněli reformaci českou. Ta té světové předcházela

Slovo reformace znamená česky obnovení, přetvoření. Možná to máte podobně jako já – na obnovení a přetváření svého zevnějšku pracuji docela pravidelně. Bohu, kterému věřím, ale víc než na zevnějšku záleží na mém nitru. Hospodin ale Samuelovi řekl: „Nevšímej si jeho zevnějšku ani jeho výšky, protože jsem ho odmítl. Hospodinův pohled je jiný než lidský. Člověk se dívá na zevnějšek, Hospodin se dívá na srdce.“ 1. Sam 16:7 (B21) A s tím mám potíž. Koupit si nové oblečení, nechat se ostříhat anebo pořídit nový krém na vrásky nedá až tak moc práce. Ale udělat něco se svým srdcem, povahou, charakterem, to už je jiná. A přesto mě Bůh nenechává v klidu. Apoštol Pavel ze své zkušenosti o vnitřní reformaci radí: Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé. Ř 12:2 (B21)

Snadno se to napíše, daleko hůř žije.

Před časem mě oslovila krátká úvaha o předmětu, který během dne patrně beru do rukou nejčastěji. O mém mobilním telefonu.
Co by se stalo, kdybychom s Biblí zacházeli stejně jako se svým mobilem?
– Kdybychom po ní sáhli, hned jak se probudíme?
– Kdybychom ji nosili u sebe v kabelce, na opasku či v kapse 24 hodin denně?
– Kdybychom se pro ní vrátili, když ji zapomeneme doma nebo v práci?
– Kdybychom se bez ní nevydali na žádnou cestu?
– Kdybychom ji otvírali pokaždé, když jsme v nouzi?
– Kdybychom z ní posílali zprávy svým známým?
– Kdybychom do ní každou chvíli nahlíželi?
– Kdybychom ji večer před usnutím věnovali svůj poslední pohled?
– Kdybychom si ji i v noci nechali na dosah ruky?
– Kdybychom ji koupili svým dětem, abychom s nimi byli neustále v kontaktu?
– Kdybychom bez ní byli celí nesví?

Na rozdíl od mobilu má Bible vždy signál. Spojení s Bohem funguje kdekoliv – i na horách a na otevřeném moři. Nemusí se předem aktivovat roaming, sazba za přijaté i odchozí hovory a SMS je stejná v každé zemi a není třeba se bát, že nám nebude stačit kredit, protože Ježíš už zaplatil za jeho dobití a služby jsou neomezené. Linka nikdy nespadne a baterie je plně nabitá na celý život.

A to je výzva letošního podzimu pro mě. Zvu k ní i Tebe.

Petr Adame

Začátek školního roku a konec prázdnin a dovolených je pro mě vždy nevítaným obdobím. Všechny ty povinnosti, tmavá rána a studené počasí mi kazí výhled do budoucna. Nedávno vážně onemocněl jeden můj kamarád a já si znovu uvědomil, jak moc je každý den vzácný a jedinečný.

A tak se chci na tohle zářijové období dívat jinak a vědomě se vybízím k pozitivnímu nadhledu. Těším se na blížící babí léto, na barevnou krajinu a poletující listí. Raduji se z blízkosti mé rodiny, která je po mnoho týdnech zase pohromadě. Raduji se z toho, že se mám stále na co těšit.

Přeji vám i sobě krásný den a krásné září!

Luďa K.

PS. A pokud k lepší náladě přispěje i akustická verze „Only Wanna Sing“ od Hillsong Young & Free, která mě provázela letošním létem, bude to jen dobře…

Léto, dovolená, prázdniny.  Slova, která někomu zní sladce, a už se nemůže dočkat, jiného nechávají v klidu. Přesto všichni občas potřebujeme „dobít baterky“.  Pro nás s manželkou je tento čas spojený s cestováním, a to buď doma někam „za humna“ nebo i dál do ciziny.

Izraelský král Šalamoun, který byl patrně taky velký cestovatel, radil svému synu, aby i své cesty využil k lepšímu poznání Boha.
Snaž se Boha poznávat na všech svých cestách a on ti vyrovná všechny tvé stezky.
Přísloví 3,6 (SNC)

Jedna vzpomínka.
Před lety, když ještě děti byly menší a spolu s námi doma, jsme část jednoho léta prožívali na Šumavě. Na jeden den jsme vyjeli kousek za německé hranice do nedalekého Freyungu. Mají tam výborné koupaliště. Součástí je také jedinečný tobogan, který je zapuštěný do země v docela prudkém kopci. Na něm jsme si užili spoustu legrace. Vzpomínám na několik kluků, kteří se pokoušeli po toboganu běhat v protisměru nahoru. A ono to vůbec nebylo jednoduché. Jednak kvůli dost silnému proudu vody, který jím tekl dolů a také proto, že celý povrch klouzačky je krásně hladký. Stál jsem tam a pozoroval jejich úsilí. Samozřejmě, bylo to zakázané, no ale vždyť to znáte… (dozor nebyl vždycky ve střehu.) Někteří byli tak dobří, že těch více než sto metrů vyběhli až nahoru. Ale jenom někteří.

Když jsem si je prohlížel, tak mě napadlo, že život je vlastně moc podobný toboganu. Dolů sjedete hodně rychle, ale nahoru to jde velmi těžce nebo vůbec ne. To příjemné se prožívá nějak tak rychleji a pak je člověk najednou dole a nahoru to nejde! On vlastně i celý náš život je takový pomalý sešup dolů, níž a ještě níž. A to díky hříchu a zlu, které jsou našim prokletím. Je tady ale jedna úžasná nabídka!

Ježíš jednou svým posluchačům řekl zvláštní věc:
„Já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“
Jan 12, 32

Ježíš na této zemi dobře poznal, jaké to je prožívat sešup dolů, strach, smutek a splín. A taky věděl, že je daleko lehčí někoho stáhnout dolů, než jej vytáhnout nahoru. Proto tak skvělá nabídka. Protože nám podává svoji pomocnou ruku, aby nás povytáhl, záleží na každém z nás, jestli k němu natáhneme tu svou. A to nejen tehdy, když jsme úplně na dně.

Moc vám přeji, abyste to vyzkoušeli. Já to zkusil a ono to funguje! Ať už budete doma anebo vyrazíte někam „za humna“, přeji vám Boží blízkost a ochranu jeho andělů. A taky šťastný návrat bez komplikací.

Petr Adame

Před námi je doba práznin a dovolených. Období, kterého už se děti a studenti nemohou dočkat. Období, které očekávají všichni, kteří potřebují „vypnout“ a odpočinout si od pracovního stresu a shonu.

Přejeme vám krásné léto, plno nových zkušeností a zážitků nejen s rodinou nebo přáteli, ale také s Pánem Bohem. Ať vás na vašich cestách opatruje …

Sbor Č.B.

V každém domě je jedno místo, které funguje mimo prostor a čas. Místo, kde se konzervuje osobní i rodinná historie.

V průběhu vašeho života se dříve či později dostanete do nepříjemného bodu, kdy se musíte rozhodnout, zda některé věci vyhodit nebo si je nechat. A teď si každý sám dosaďte za slovo „věci“ cokoliv, od starého trička, ve kterém jste poprvé políbili vaši první lásku, přes školní brašnu ze základky nebo rozbité dětské kolo vašich dětí (jednou ho spravíte, až budete mít jednou čas). Pokud se ale rozhodnete pro tu druhou variantu, odnesete si to i s důsledky. Kam vlastně všechny ty věci dát? Nechcete je vyhodit, ale k posteli si je také nepostavíte. A tak přijde ta spásná myšlenka na místo mimo prostor a čas – na půdu!

Půda je vlastně takové rodinné muzeum, do kterého můžete zajít, když v neděli zrovna prší. Je to místo, díky kterému se tak rádi obelháváme. Říkáme si, že tam ukládáme věci, které budeme určitě potřebovat, i když už předem víme, že je s největší pravděpodobností potřebovat nebudeme.

Každá půda je výjimečný prostor. Zvuky zvenku se sem linou hlasitěji a zvuky z domu zase tlumeněji. Většinou je zde méně světla, zato prostor křižují paprsky ze světlíků. V létě je zde větší horko a v zimě větší zima. Všechno je jaksi uměle zdůrazněné, zesílené, až to vypadá trochu neskutečně a v novém domě nepatřičně. Jakoby tento prostor trochu vybočil a nepodřídil se firemní kultuře celého domu. Žádná omítka, ale prkna a trámy. Tady nahoře je vidět do vnitřností jinak zcela oblečeného domu.

Je to tak trochu jako naše nitro, naše tajná komnata. Zvenku je všechno s barevnou fasádou, ale uvnitř neotesané trámy a čouhající skelná vata. Ukládáme tam věci, které k našemu životu patřily, ale dnes jsou již minulostí. Ukládáme tam věci, které k našemu životu patří, ale kterými bychom se ostatním chlubit nemohli.

A stejně jako v reálném životě, i v tomto přirovnání hrozí, že pokud jednou za čas neuděláme inventuru, přetížené trámy povolí, prasknou, a půda nás zasype a pohřbí pod tím vším nahromaděným harampádím.

Přeji hodně štěstí s úklidem. Vám i sobě …

Luďa K.

Podle moudrých rabínů – duchovních vůdců národa, který dal světu Bibli – je vše podstatné o manželství napsáno v 1. a 2. kapitole Bible. Ty nabízí zprávu o stvoření světa. Na konci každého dne si Bůh vždy pochválí vytvořené. Pak přijde zpráva o tom, že něco není dobré.

Genesis 2:18 Hospodin Bůh také řekl: „není dobré, aby člověk byl sám; opatřím mu rovnocennou oporu.“

Ti, kteří dobře umí hebrejsky (to já nejsem), překládají ještě jinak slova ROVNOCENNOU OPORU:
Učiním mu pomoc jako jeho protějšek. (ČSP)
Učiním mu pomoc jemu rovnou. (ČEP)
Učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla. (BK)

Nedávno jsem zaslechl ještě jeden možný překlad do češtiny – PROTIVA.

Žena jako „protiva“, ne jako protivná, ale jako stojící naproti, protějšek vytvářející zdravé napětí. Co se tím myslí? Lidé obecně vnímají slovo „napětí“ negativně. Máme dojem, že problémy vyřešíme automaticky odstraněním napětí. Odmítáme myšlenku, že život je dynamická záležitost a vyžaduje stálé udržování. Často se nám nechce neustále investovat do vztahů. Nechce se nám riskovat pro vztah. Místo zdravého vztahu chceme od Hospodina jakýsi sáček s instantní vztahovou polévkou. Často hledáme řešení ve frázi – „hlavně klídek…“

Hospodin stvořil svět z ničeho a Zemi zavěsil na ničem… Pokud se laicky podívám na slovo NIC, pak zjistím, že celý náš svět je založen na principu vyváženého napětí (od atomu až po makrokosmos). Energie versus hmota. Říká se, že vrcholem Božího stvoření je člověk. Nejsem si jist, zda to takto vidí i Bůh.

Je zajímavé, že právě v okamžiku stvoření Bůh veřejně odhaluje, že hodlá vztah dvou polovin člověka, muže a ženy, založit na napětí. Stvořil dvě rovnocenné bytosti se zcela odlišnými systémy těla, ducha i duše. Vložil mezi oba geniální formu napětí, stvořil je jako protivy. Pokud chtějí, umí ve skvělém napětí spolupracovat, jiskřit, tvořit děti, komunikovat. Pokud jste to nikdy nezažili, zkuste posadit svoji ženu za volant vašeho auta, nebo naplánujte stěhování…

Rozdílnost muže a ženy vystihuje vtip o zbožném muži na břehu Pacifiku v Kalifornii: Bůh ho oslovil a nabídl mu splnění přání za jeho věrnost a dobrotu. Muž chvíli přemýšlel, pak navrhl dálnici na Hawaii. Bůh se vymlouval: to množství oceli a betonu, ty dlouhé piloty až na dno moře atd. Pak se zeptal, jestli by neměl něco jednoduššího??? Muž se zamyslel a pak docela rychle vypálil: „Ano, tak mi, prosím, pomoz porozumět a pochopit myšlení mojí ženy…!“ Na to Bůh: „…a ta dálnice má mít šest, nebo ti stačí jen čtyři pruhy?“

Pokud nechceme přijmout tento Boží systém, pak ztratíme i jeho dary a zůstane nám jen cosi jako „Pohoda, klídek a tabáček…“ Hospodin vložil do lidí touhu tvořit a dal nám autorská práva ke všem svým vynálezům. Je zvláštní, jak geniálně využili tento Boží vynález napětí třeba stavitelé. Když se jen rozhlédneme kolem a nad sebe například v gotickém kostele, můžeme žasnout. Každý kámen je ve vyváženém napětí vůči druhému a díky tomu můžeme stát bezpečně pod klenbou, která odolává již celým staletím a rozpíná se nad námi (i ve slově „rozpíná“ je cosi o napětí).

Všechno je to o odvaze a pokoře.

Láska je mnohem větší a odvážnější dobrodružství než plavba kolem světa.
Gilbert Keith Chesterton

O odvaze být pokornou protivou svému protějšku. O odvaze být obyčejným kamenem v Boží katedrále, který je ochotný snášet svůj díl napětí proto, aby vznikla nádherná stavba manželství a rodiny.

Petr Adame

Pamatuji si, že když mi bylo sedm, dostala jsem od rodičů panenku. Maketa malého miminka, v oblečku i s lahvičkou. Moc se mi líbila a z radosti z toho, že ji mám, jsem si nesla ke kamarádce, že si budeme hrát.  Jaké bylo moje zklamání, když kamarádka vytáhla stejně krásnou panenku, ale čůrací. Posadila ji na nočníček, dala ji napít a panenka čůrala. Najednou se mi ta moje nezdála tak úžasná jako na začátku. Přišla jsem domů a postěžovala si rodičům. Ti po chvíli mého fňukání panenku vzali a odnesli holčičce z protějšího bytu. Zůstala jsem bez panenky. Byla to tehdy pro mě lekce.

Dostat dárek, aniž bychom si ho jakkoliv zasloužili a brblat. Nestává se nám to docela často?

Dostala jsem život. Dostala jsem tělo, ať už jakékoliv, zdravé nebo handicapované,  štíhlé nebo robustní, dostala jsem ho. Je to to nejlepší, co se mi stalo a měla bych si ho vážit. Protože jsem tady být nemusela. Jsem tady chtěně, jsem tady na zemi jako dárek. Jak sám o sobě, tak i pro druhé. Jsem dokonalá a milovaná, ať už jsem jakéhokoliv vzhledu nebo inteligence. Nikdy bych sebou neměla opovrhovat. Ale jen přemýšlet, jak to můžu využít, že tady jsem. Jak to můžu oplatit? Jak se zlepšit, překonat v rámci svých možností sám sebe …

Je fajn ráno vstát a být rád za další den, co jsem tady. A i kdyby už zítra žádný nepřišel, být vděčná za ty minulé. Pokud život beru jako dárek, nikdy bych neměla být nespokojená, ať už se mi stane cokoliv. Tím neříkám, že jsem toho sama schopná, ale líbí se mi ta myšlenka.

Stejně jako té malinké sedmileté holce mi v dospělosti nejvíc ubližuje srovnávání. Závist – ničivá, tíživá, sžírající. Jací jsou druzí? Jak se mají? Proč jsou zdravější, štíhlejší, bohatší, nadanější, oblíbenější? Proč mají větší štěstí atd, atd, než já? Kdybych dostala panenku bez nohy a žádné jiné by nebylo, byla bych za ni strašně šťastná a asi by mě vůbec nenapadlo remcat. Jak se najednou vše změní, když mám srovnání s okolím. Přitom je to pořád ta stejná panenka, darovaná z lásky, jen tak, bez zásluhy.

Přijměme to tak! Jsme milovaní, vytvoření přesně na míru, jsme darovaní tomuto světu, pro stvořitele naprosto dokonalí, zapadáme do veliké mozaiky. A je jen na nás, jak se k tomu postavíme, jak se této role chopíme. Prosím, ať jsme vždy vděční a naplněni touhou svůj dárek poslat dál.

Zuzka Š.

Mám rád létání
Mk 1:35

Mám rád život. Lidi kolem mne, různé situace a také věci. Dovolím si říct, že mě život baví a umím se z něj radovat. Jednou ze situací, které se mi hodně líbí, je létání ve velkém dopravním letadle. Jsou při tom dvě chvíle, které si nesmírně užívám.

Ten moment, kdy se při odbavení na letišti zbavím těžkého zavazadla a okamžik, kdy se letadlo vznese nad mraky. Bývaly doby, kdy letištní personál nějaké to kilo navíc v kufru nijak zvlášť neřešil. Dnes ho musíte mít dobře zvážený s tolerancí maximálně jednoho kilogramu. Jinak platíte příplatek, a to nemalý. Je to vždy úleva, když se vejdu do limitu.

A pak už jen čekání, než přistaví letadlo, uklidí ho, doplní palivo a jídlo, naloží zavazadla a já se mohu konečně posadit na své místo. Následuje čekání na vzlet a vystoupání do letové hladiny. Tehdy přichází druhá chvíle nesmírné úlevy. Tam nahoře obvykle svítí sluníčko (pokud to zrovna není noční let), dole pod námi je čistá, bílá peřina mraků a žádné starosti. Vše pod tím, déšť a plískanice, zůstanou dole pod mraky.

Tyto dva momenty mi připomínají něco, co potřebuji prožít každý den ráno a večer. Myslím v přeneseném slova smyslu. V Bibli je několik zpráv o lidech, kteří žili před mnoha lety a prožívali každý den zbavení se zátěže a vystoupání nad mraky.

Jeden příklad za všechny. Evangelista Marek napsal o Ježíši: Ráno vstal Ježíš ještě před svítáním a odešel na osamělé místo, kde se mohl v klidu modlit.

Létání a s ním spojené dva momenty, které jsem popsal výše, mi připomínají ranní a večerní modlitbu. Skvělá chvíle, kdy se mohu zbavit zátěže, vylétnout nad mraky a dívat se na zem z ptačí perspektivy. Tam se všechny starosti a problémy zdají být jaksi menší a nepatrnější.

Petr Adame

„Moudrost pochází ze studia hvězd, protože jsou součástí věčnosti.“ Tak věřili dávní babylonští a perští učenci. A dali světu hvězdný zvěrokruh. Před dvěma tisíci lety studovali dávná biblická proroctví a objevili zprávu: „Vyjde hvězda z Jákoba a žezlo vzejde z Izraele.“ Nu 24:17

Když pak na nebi uviděli hvězdu, koupili dary a vydali se za ní na západ přes velkou arabskou poušť. Přestože Bůh Izraele, Jahve, zakázal svému lidu uctívat hvězdy a věřit astrologům a hvězdopravcům, jediná oficiální návštěva, která zavítala k právě narozenému Králi do Betléma, byli tito mudrci od východu! A tak si rok co rok při tříkrálové sbírce připomínáme Kašpara, Melichara a Baltazara. S přibývajícími léty se příběhy zidealizují, a vzniknou z nich krásné legendy a tradice. Jenže skutečnost tehdy byla patrně dost jiná.

Matouš 2:1-3
1 Ježíš se narodil v Betlémě v Judsku za vlády krále Heroda.
V té době přijeli do Jeruzaléma učenci z východní země a vyptávali se:
2 „Kde je ten židovský král, který se právě narodil? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“
3 Tato novina velmi znepokojila krále Heroda, a nejen jeho, ale i všechny obyvatele Jeruzaléma.

Jak velmi tento příběh připomíná známou pohádku o Mařence a Jeníčkovi. V pohádkách je ukryta moudrost věků. Tatínek drvoštěp dostal za úkol od zlé macechy, aby vzal děti do lesa a vrátil se bez nich. Zůstali sami, přišla tma a s ní strach. Mařenka poslala Jeníčka na strom, on uviděl světélko v dálce, a když se za ním vydali, objevili chaloupku. Ne ledajakou, byla celá z perníku. Jenže ouha, v chaloupce bydlela zlá a ošklivá ježibaba. Pohádka nakonec dopadla dobře. V peci shořela zlá babice a ne Mařenka s Jeníčkem! V Betlémě to moc dobře nedopadlo. Ježíš s Marií a Josefem na poslední chvíli utekli do Egypta, ostatní chlapci měli smůlu. Zlý král Herodes je nechal povraždit! Co asi prožívali poutníci z dalekého východu, co prožívali rodiny povražděných neviňátek?

My si dnes koupíme letenky a stejnou vzdálenost jako tehdy oni překonáme za dvě až tři hodiny. Oni putovali na velbloudech s karavanou dva až tři měsíce pouští. Daleká cesta, plná nepohodlí. Když dorazili do Jeruzaléma, hledali budoucího krále. Proto se ptali a pátrali právě tam? Jaké ale byly reakce domácích? Znepokojení krále Herodesa a s ním celého Jeruzaléma. Asi čekali jiné místo narození. Palác v Jeruzalémě nebo dům starosty v Betlémě, ale jistě ne smradlavý chlév v jeskyni s pochybnou hygienou a nevábnou vůní. Nikdo z Jeruzaléma vzdáleného 15 kilometrů nepřijel do Betléma na návštěvu, ale podezřelí astrologové jeli tisíce km od východu! A před nimi přišli pouze pastýři, spodina společnosti!

Když se před třemi a půl lety ve Velké Británii narodil další následník trůnu  George Alexandr Luis, byl celý svět „na nohou“. Ve vybrané porodnici byli připraveni nejlepší odborníci a v budoucím domově – paláci bylo připraveno jen to nejvybranější.

Král králů a Pán celého vesmíru si zvolil pro příchod na náš svět studený a špinavý chlév v jeskyni. Je to až lidsky neuvěřitelné a nepochopitelné. My lidé se snažíme vymanit z toho, v čem žijeme a dostat se výš. Ale Bůh naopak sestoupil k nám, do naší bídy. Ježíš se narodil do naší reality, do našeho drsného světa porušeného zlem, hříchem. Přišel na svět stejně jako ty a já.

Jaké je to jeho království?
Filipským 2:6 Ač sám byl Bůh, nedomáhal se božských nároků, 7 odložil svou slávu a moc,stal se člověkem 8 a dokonce přijal úděl otroka. Poslušně šel cestou ponížení až k potupné smrti: popravili ho na kříži jako zločince.

Král Ježíš nepřišel jako politik, který přijede v nejdražším mercedesu, s ochrankou kolem sebe, prohodí pár vět s obyčejnými lidmi a ujistí je, že pro ně něco udělá a zase rychle odjede na nějaký banket. Ježíš nepřišel, aby mu lidé sloužili, ale aby on sám sloužil lidem. Stal se posledním z lidí. Chtěl tímto svým postojem povzbudit všechny ty odmítané a pohrdané. Říct, že nezáleží tolik na tom, jak jste nastartovali (to nikdo nemůžeme ovlivnit), ale co s tím uděláme? Narodil se jako nemanželské dítě svobodné matce v chlévě, jako bezdomovec.

Ef 2,17 Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.

Přinesl neklid, abychom my získali pokoj!

Na této zemi se v historicky daném čase narodilo lidské a přece neobyčejné dítě – Boží Syn, náš Spasitel. Ten, který přichází za lidmi, přestože ho to stojí život. To je pravý význam Vánoc. Nikoliv líbivá idyla a lidové tradice.

A.Volkman – Král

Panující Herodes
Přikázal zamordovat
Všechna dítka v zemi Judské
Ještě dřív než by některé
Nevinně mohlo zvolat:
Vždyť král je nahý!
A visí na kříži!
Králů král!

Chvalme Pána Ježíše za to, že se pro nás narodil. Chvalme ho za jeho příchod na svět. On přišel, aby nás vykoupil a zachránil od věčného zahynutí.

Petr Adame

Přicházím do letištní haly. Dneska mi to letí. Už za pár hodin. Jaký asi bude let? Jak dlouho potrvá? Co mě všechno čeká, až se letadlo vznese k modré obloze? A hlavně, co mě čeká, až letadlo přistane tam, kam letím? Přemýšlím a dívám se velkými prosklenými tabulemi na letištní plochu. Runway, pomalovaná různými pruhy a obrazci se rozbíhá a mizí kdesi daleko v dálce za obzorem. Ale zpět do reality. Přede mnou je spoustu formalit a vyplňování všech možných i nemožných papírů, vážení kufrů, předkládání dokladů, prostě všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby mohl nastoupit do letadla.

Rozhlížím se kolem. Člověk by ani neřekl, že všichni ti lidé kolem někam letí. Ano, tamhle stojí fronta s kufry. Ale jinak? Lidé posedávají v barech, fastfoodech a kavárnách. S chutí jí nejrůznější menu, ať už z domací nebo světové kuchyně. Snídají, obědvají nebo večeří? Někteří krájí lžičkami nadýchané dortíky a usrkávají napěněnou kávu. Jiní korzují po dlouhých chodbách a prohlížejí si výklady obchodů nabízejících nejrůznější zboží. Dá se zde koupit snad úplně všechno. Od kartáčku na zuby až po luxusní šperky a parfémy. Část z nich neodolá, vstoupí dovnitř a vybírá dárky. Pro sebe či pro ostatní? Plno lidí se ale jen tak baví mezi sebou. Smějí se. Někteří ustaraně mluví do telefonu. Někteří jen sedí a dívají se nepřítomným pohledem. O čem asi přemýšlí? Vidím páry, které se drží za ruce a také páry, které se za ruce nevzaly hodně dlouho. Vidím rodiny s malými dětmi, které běhají a skotačí. Rodiče se je snaží alespoň trochu usměrňovat. Jsou tu také rodiny s dětmi teenagery, které by rodiče určitě také rádi usměrnili, ale už nemají jak. Jsou tu nejrůznějši skupiny lidí, zájezdy, studenti, přátelé, páry i osamocení jednotlivci.

Často se stává, že letadla neletí tak, jak je plánováno. Prostě se někde něco zpozdí, na letadle je závada, na letišti jsou zpřísněná bezpečností opatření nebo jen v nějakém státě stávkují zaměstnanci letiště. Pak se letiště může stát zastávkou na mnoho hodin či dní. Lidé zde přespávají, provádějí své hygienické rituály a snaží se zabít čas.

Celé letiště žije svým životem. Je prostorem s vlastními pravidly. Jedinečným prostorem, který spojuje na jednom mistě neuvěřitelnou skupinu lidí. Na jednom prostoru tolik lidských osudů, tolik národností, barev kůže a tvarů očí, tolik vyznání, filozofií a náboženství. Tolik snů a planů. Tolik tragédií. Tolik očekávání.

Všichni přišli, aby odletěli. Nepřišli na letiště, aby tam zůstali. Aby tam žili. Mají svůj cíl a k tomu se upínají. Zvedají hlavu, dívají se na velké digitální obrazovky a kontrolují si čas odletu. Poslouchají hlášení o odbaveních a výzvách k nástupu do letadla. Všechny aktivity na letišti spějí pouze a pouze k jednomu jedinému cíly. K odletu.

Náš svět je jedno velké letiště. Se vším, co k tomu patří. Můžete zde strávit celý život a nikdy neodletět. Můžete zde strávit život smutně, v bezcílném bloudění po dlouhých koridorech, v pozorování odletů druhých, v nekonečných debatách s ostatními, v kolotoči nakupování a utrácení. Můžete ho strávit hezky, v objetí těch které milujete, v klidu kaváren a malebných západů slunce nad letišní plochou. V obdivu na neustále se zlepšujícími technickými parametry letadel a bezpečnostní techniky. V komunikaci s mnoha zajímavými lidmi. Můžete zde strávit život se sluchátky v uších, notebooky či tablety na klíně nebo stovkami knih v ruce. Můžete cokoliv a může a nemusí to být špatné.

Ale, jste přeci na letišti! A samo letiště není cílem vaší cesty. Mojí tedy určitě ne!

Rozhlížím se kolem. Člověk by ani neřekl, že všichni ti lidé kolem někam letí.

Nechci svůj let zmešket. Nechci se zaseknout na tomto místě. Zajdu si na jídlo, rád si popovídám se sympatickými lidmi u vedlejšího stolu, koupím dětem dárky, vyřídím nezbytné formality, ale nezapomenu, že tady jsem jen dočasně.

Nezapomenu, že ten pravý život mě teprve čeká…

Luďa K.

„Chcete? Já vám posvítím.“

Dětství a mládí jsem prožíval na severu Moravy. Žili jsme ve stínu továrních komínů Vítkovických železáren v Ostravě – Mariánských Horách. Proto nám říkali „ropáci“. Když jsme dospívali, moc rádi jsme s partou kamarádů jezdili na hory do nedalekých Beskyd. Oproti černé a zakouřené Ostravě tam bylo nádherně. Čerstvý vzduch, ticho a cesty, které vedou stále spíš do kopce. A nádherné lesy.

Každý volný víkend jsme se snažili zmizet. Vzpomínám na jednu sobotu večer, kdy jsme opět jeli s partou kamarádů na naši milovanou chatičku. Počasí nebylo moc pěkné. Takové podzimní sychravé, promrholené, nepříjemné šero a brzy tma. Cesta k chatě měla, jako obvykle, trvat od konečné autobusu pouhých dvacet pět minut. Jenže, když vystoupíte a zjistíte, že nikdo nemá baterku, tak to se jde opravdu pomalu a špatně. Škobrtáte, klopýtáte o kořeny stromů a překvapuje vás na známé cestě spousta překážek. Jak to jen dělají ti slepí lidé? Nic nevidí a přece každých pět minut nepadají?

Šli jsme už docela dlouho pomalým, husím pochodem, a mysleli na zapomenutou baterku. A najednou! Za námi se objevilo světýlko. Přibližovalo se. „Kdo to může být?“ Počkali jsme. Světlo se přiblížilo a tu jsme uviděli pána, který nás došel svižně a měl baterku. „Chcete? Já vám posvítím.“ Nabídl se. Ochotně a rádi jsme souhlasili. Byla to v tu chvíli ta nejpotřebnější nabídka. Svítil nám a co nevidět jsme byli v cíli.

Tím, že jsme ve světle baterky viděli pod nohy, se cesta vůbec nezměnila. Neubylo na ní výmolů, zákrut, balvanů a kaluží. Ale my je tím posvícením najednou přesně viděli. Tak se nám šlo rychleji a lépe.

Životní cesta, po které jdeme, se také často jeví hodně temná, klikatá a nerovná. Uprostřed Bible je napsáno: „Světlem pro mé nohy je tvé Slovo“ (Žalm 119, 105). Bible jako baterka pro naši životní pouť. Cesta se vůbec nezmění, ale můžeš na ni vidět.

„Chcete? Já vám posvítím.“

Petr Adame

Byli jsme teprve na prvním stupni základní školy. Můj nejlepší kamarád a já. Páni kluci. Zapomenutá vesnička zasazená do jihočeské krajiny a spousta volného času.

Už ani nevím, zda to byl můj nápad nebo jeho. Prostě, jako se dává na koleje mince nebo hřebík a čeká se, až pojede vlak, … co zkusit dát něco takového na silnici? Nápad se nám to zdál být úžasný a ještě zdaleka jsme netušili, na jak dlouho nás tato kratochvíle zabaví. Ospalé tempo dopravy osmdesátých let dávalo dostatek času na přípravu. Začali jsme malými větvičkami. Udělali jsme z nich na silnici takovou cestičku; z jedné strany na druhou. Utíkali jsme se schovat do blízkého křoví a čekali na auto a po jeho projetí jsme se radovali, jak jsou klacíky přejeté, jak jsou zohýbané.

Posilněni a pobaveni dosavadním úspěšným průběhem této akce, vrhli jsme se s chutí na pokračování. A protože každé pokračování, jak dobře známe z hollywoodských filmů, se snaží trumfnout předchozí díl, začali jsme zvyšovat onu bariéru.

Ke klacíkům se dostávaly kamínky. A auta jezdila dál. Ke kamínkům se dostávali trsy trávy a lopuchové listy. A auta jezdila dál. Ke klacíkům se přidávaly klacky. Ke kamínkům kameny. A auta brzdila, opatrně přejížděla a pokračovala dál. Až jsme z pole, které jsme měli za zády a na kterém se právě sklízelo obilí, nanosili na silnici vysoké otepi slámy. Na silnici tak vznikla malá barikáda.

A víte, co je zvláštní? Nepřišlo nám to ani trochu hloupé. Nepřišlo nám, že se to vlastně autem už nedá přejet. V tom naprostém zaujetí hrou samotnou jsme posouvali hranici, až jsme ani nezpozorovali, že už jsme dávno za ní.

Ten příběh mi připomíná, jak důležité je někdy vědět a poznat, kdy je čas přestat. Lumpárny nedělají jen děti. Více jich nadělají dospělí, i když na jejich obranu by se dalo říct, že na to mají více času. Znát ty správné meze, hranice, za které už nechci jít; mít sílu říct si v určité chvíli “dost”, to je něco ohromně cenného.

My jsme tenkrát, v zapadlé vesničce ospalých osmdesátých let, kdy jsme měli jít s komunismem na věčné časy a nikdy jinak, tu pravou míru a sílu “v nejlepším přestat” nenašli. Možná právě proto nás ten pán, který musel zastavit a vztekle vyběhl z auta, honil daleko po poli…

Luďa K:-)