Proužkovaní lidé

Čím déle jsem křesťanem, a již více než čtvrt století kazatelem, tím víc přemýšlím, jak se nám daří anebo spíš nedaří být společenstvím, kam mohou přijít lidé všelijak nedokonalí a bolaví a cítit se u nás jako mezi svými? Jak pomoct tomu, abychom jako církevní sbor byli „válečným lazaretem“, kde budou zranění ošetřeni a „přístavem“, kde bouře života nehrozí? Nejen s touto myšlenkou a touhou jsme se s manželkou v srpnu 2016 stěhovali do Budějic.

Anthony de Mello v povídce Proužkovaní lidé píše o kazateli, který se před kázáním zeptal dětí: „ Kdyby všichni dobří lidé byli bílí a všichni špatní černí, jaké barvy byste byli vy?“ Děti chvíli přemýšlely a pak malá Janička odpověděla: „Já bych byla proužkovaná.“

Proužkovaná, stejně jako ten kazatel a všichni dospěláci. Naše pokusy zamaskovat svou proužkovanost mohou být někdy úspěšné, vždy jsou však nepoctivé! Poctivější je jiný přístup. Jistý muž hledal dobrý kostel, do kterého by chtěl chodit. Jednoho dne vstoupil do kostela, kde věřící i kazatel četli z modlitebních knížek následující: „Neudělali jsme věci, které jsme udělat měli, a udělali jsme věci, které jsme udělat neměli.“ Muž klesl do lavice a pomyslel si: „Díky Bohu, konečně jsem našel svoje lidi.“

Když se před mnoha tisíciletími Mojžíš postavil do čela svého národa aby je vyvedl z Egypta do zaslíbeného Keenanu, přijal nesnadný úkol. Každý kdo někdy vedl nějakou partu lidí, tuší proč. Židé byli po staletí otroky, bez jakýchkoliv práv. A najednou jsou volní a musí se učit žít ve svobodě. A to v extrémních podmínkách Sinajské pouště. Hospodin jim slíbil: „Budete mi … pronárodem svatým.“ (Ex 19:6a) Zvláštní titul. Svatý pronárod, což se dá volně přeložit jako svatá chátra. Jinak řečeno, lůza, která je svatá. Bohem vyvolený lid, Izrael, je pouhý „pronárod“, a jen milostí Boží se stává společenstvím svatých, nikoli vlastními kvalitami.

Církev, která pokračuje v poslání národa Izraele, Bůh ustavil, aby byla nadějí pro všechny nedokonalé a všelijak poškozené zlem.

Proto Hospodin stvořil zebry, abychom na to nikdy nezapomněli.

Petr A.