Byli jsme teprve na prvním stupni základní školy. Můj nejlepší kamarád a já. Páni kluci. Zapomenutá vesnička zasazená do jihočeské krajiny a spousta volného času.

Už ani nevím, zda to byl můj nápad nebo jeho. Prostě, jako se dává na koleje mince nebo hřebík a čeká se, až pojede vlak, … co zkusit dát něco takového na silnici? Nápad se nám to zdál být úžasný a ještě zdaleka jsme netušili, na jak dlouho nás tato kratochvíle zabaví. Ospalé tempo dopravy osmdesátých let dávalo dostatek času na přípravu. Začali jsme malými větvičkami. Udělali jsme z nich na silnici takovou cestičku; z jedné strany na druhou. Utíkali jsme se schovat do blízkého křoví a čekali na auto a po jeho projetí jsme se radovali, jak jsou klacíky přejeté, jak jsou zohýbané.

Posilněni a pobaveni dosavadním úspěšným průběhem této akce, vrhli jsme se s chutí na pokračování. A protože každé pokračování, jak dobře známe z hollywoodských filmů, se snaží trumfnout předchozí díl, začali jsme zvyšovat onu bariéru.

Ke klacíkům se dostávaly kamínky. A auta jezdila dál. Ke kamínkům se dostávali trsy trávy a lopuchové listy. A auta jezdila dál. Ke klacíkům se přidávaly klacky. Ke kamínkům kameny. A auta brzdila, opatrně přejížděla a pokračovala dál. Až jsme z pole, které jsme měli za zády a na kterém se právě sklízelo obilí, nanosili na silnici vysoké otepi slámy. Na silnici tak vznikla malá barikáda.

A víte, co je zvláštní? Nepřišlo nám to ani trochu hloupé. Nepřišlo nám, že se to vlastně autem už nedá přejet. V tom naprostém zaujetí hrou samotnou jsme posouvali hranici, až jsme ani nezpozorovali, že už jsme dávno za ní.

Ten příběh mi připomíná, jak důležité je někdy vědět a poznat, kdy je čas přestat. Lumpárny nedělají jen děti. Více jich nadělají dospělí, i když na jejich obranu by se dalo říct, že na to mají více času. Znát ty správné meze, hranice, za které už nechci jít; mít sílu říct si v určité chvíli “dost”, to je něco ohromně cenného.

My jsme tenkrát, v zapadlé vesničce ospalých osmdesátých let, kdy jsme měli jít s komunismem na věčné časy a nikdy jinak, tu pravou míru a sílu “v nejlepším přestat” nenašli. Možná právě proto nás ten pán, který musel zastavit a vztekle vyběhl z auta, honil daleko po poli…

Luďa K:-)