Blog – Čelit smutku společně
Málo kdo touží po tom být smutný a snad už vůbec nikdo nechce zažívat ztrátu. Přesto se to stává. Je to nepřirozený pocit, takový cizí a nechtěný. Chceme být šťastní, radostní a smutek nám do toho nezapadá. Ještě těžší je srovnat se smutkem, který na tomto světě nejde napravit – smrt blízkého člověka. Je těžké mluvit o smrti, neděláme to rádi a snažíme se podobným rozhovorům spíše vyhnout.
Zdá se, že si každý z nás chce se smutkem bojovát sám, ve svém nitru. Individualita v nás vytváří od všech jakýsi odstup. Svou soustrast vyjádříme na Facebooku emotikonem „to mě mrzí”, ale to zdaleka není to samé, jako přijít fyzicky na pohřeb.
Nedávno mi zemřela babička. Na její pohřeb přišla řada zarmoucených lidí. To, co je spojovalo, byl fakt, že babičku znali a také to, že se její smrtí cítili zarmouceni. Pohřeb není událost, na kterou by se člověk těšil nebo kde by chtěl být, ale i přesto řada lidí přišla. To, co mě překvapilo, byl smuteční kar. Lidé si spolu povídali, poznávali vzdálené příbuzné, dali si něco dobrého a bylo jim spolu dobře. To, že dokázali čelit smutku společně, jim pomohlo lépe se s ním vyrovnat.
V dnešní době rádi děláme všechno sami, ale jsou chvíle, kterým je lepší čelit společně. Člověk může mít pocit, že dokáže všechno sám a je snadné tomu věřit, když vše vychází. Když ale věci nejdou podle plánu, když přijde bolest nebo zármutek, je důležité, mít se o koho opřít.
V životě každého člověka přijde smutek a nejde to změnit. Můžu, ale změnit to, jestli mu budu čelit sám nebo společně s přáteli.
„Sdílená bolest je poloviční bolest, sdílená radost je dvojnásobná radost.” – lidová moudrost
Marek J.