Když jsem byl v autoškole, učili mě, že důležitou součástí ježdění po kruhových objezdech je ukázat blinkrem na výjezd, kterým budu kruhový objezd opouštět. Docela dost jsme si to trénovali a instruktor mi vysvětloval, že důvodem takového důrazu na blinkry na kruhových objezdech je snaha o přehlednost a zvýšení plynulosti provozu. Dávalo mi to smysl. Když jsem po nějaké době začal řídit vlastní auto, velmi rychle jsem si všiml, že valná většina řidičů se nějakým blinkrem na kruhovém objezdu vůbec nevzrušuje – prostě si odbočí, kam potřebují, a na mně je, abych to uhádnul. Ocitnul jsem se ve zvláštním paradoxu – v autoškole jsem blinkr na kruhovém objezdu považoval za samozřejmost a člověk, který ho nepoužívá, mi přišel divný. Teď v reálném provozu si připadám já divně, že blinkrem ukazuji, zatímco ostatní ne. A přitom je to tak jednoduché. Proč to nedělají? No protože to přece nedělá nikdo.

Stejná autoškola, jiný problém – zipování. Instruktor mi vysvětluje pravidlo zipu a klade mi na srdce, že bych ho měl používat, kdekoli to dává jen trochu smysl. Opět mi klade na srdce, že to přispěje přehlednosti a hlavně plynulosti provozu. Dávalo mi to smysl. Jednou když jsem jel autem domů, jsem nedaleko od domova narazil na kolonu před zúžením. V obou pruzích bylo pár aut a tak jsem se poslušně zařadil do kolony, blinkrem naznačil, že budu zipovat a čekal jsem, až na mě přijde řada. Jedno auto z jedné řady, druhé auto z druhé řady, jedna řada, druhá řada, jedna, druhá – auta se rychle střídají a už jsem na řadě. Vyjíždím, abych zipoval, ale hned prudce dupu na brzy – kolem mě si to řítí kamion, který mi jasně naznačil, že zipovat nehodlá. Zatímco já se vzpamatovávám z toho, že jsem celý a autu se nic nestalo, ostatní řidiči mě častují troubením. A zase jsem to já, kdo si připadá divně, že chtěl dodržovat něco, co pro ostatní zdá se, není důležité. Proč se zdržovat zipováním a chvíli čekat, když já můžu jet hned?

Vždycky jsem měl za to, že špatná věc zůstává špatnou, i kdyby jí dělalo spoustu lidí. Když někdo něco ukradne, je to krádež. Jenže co když vám zloděj řekne: „ale ostatní taky kradou a ještě víc než já!” Je to snad polehčující okolnost?

Stále častěji si uvědomuji, že stále platí známé úsloví „příklady táhnou”. Vždycky jsem ho vnímal tak, že pozitivní příklady táhnou k pozitivnímu chování, ale ukazuje, že stejně tak negativní příklady táhnou k negativnímu chování. Jako lidé snadno podléháme dojmu, že když něco dělá hodně lidí, je to normální. A když jsme až příliš dlouho vystaveni negativním příkladům, začnou nám připadat normální i ty negativní.

Chci být tím, kdo jde pozitivním nebo negativním příkladem? A co jsem pro to ochoten změnit? Příklady táhnou – každý z nás je každý den příkladem. Kam chceme táhnout ty kolem nás?

Marek J.

převzato z www.facebook.com/zasvetlem