Existují andělé?

Ještě v době, kdy jsem byl menší a jezdil jsem do školy, se mi stal zvláštní zážitek. Jezdil jsem starým motoráčkem a mělo to v sobě zvláštní kouzlo. Jezdil jsem každý den, takže jsem si kupoval měsíční jízdenky, ale vždycky před prázdninami nebo když se blížilo nějaké volno a měsíční jízdenka by se nevyplatila, jsem si pár dní kupoval jízdenku každý den. Toho dne jsme měli školu až od 9 hodin a já si mohl vychutnat blahodárný dlouhý spánek. Když jsem šel na vlak, pečlivě jsem si v peněžence přepočítal všechny mince, měl jsem jich dost, aby mi to přesně vyšlo na zpáteční lístek do školy.

Spokojeně jsem nasednul do vlaku a čekal, až přijde průvodčí. Průvodčí se už blížil a tak jsem všechny mince vytáhl z peněženky a připravil si je. Najednou vlak na výhybce prudce zatočil a mě mince vyletěly z ruky na zem. Byli všude. Vstal a jsem a pečlivě jsem všechny posbíral. Přišel průvodčí, já si řekl o zpáteční jízdenku a předal jsem mu peníze. Průvodčí je přepočítal a řekl: „5 korun chybí”. Polil mě studený pot. Prohlížel jsem podlahu kolem sebe, ale žádné další mince tam nebyly. Studenti, kteří seděli kolem mě, se dívali jinam, aby nemuseli můj problém řešit. „Co budu dělat?”, říkal jsem si v duchu. „Mladíku”, oslovila mě stará paní sedící naproti mě, „Tady ty peníze máte. Vezměte si je, ať se dostanete domů.” Čin této staré babičky mě ohromil. Vzal jsem pětikorunu a doplatil jízdenku. Díval jsem se na tu starou dámu a ptal se jí s dětskou upřímností: „Jak vám to vrátím? Kam vám ty peníze mohu přinést?”. Podívala se na mě s láskyplným pobaveným pohledem: „Mladíku, nic mi nenoste, až někdo kolem Vás bude příště potřebovat pomoct, tak mu prostě pomozte a budeme vyrovnáni.”

Dojeli jsme do mé stanice a všichni vystoupili. Vzal jsem batoh na záda a v tu chvíli jsem si všimnul pětikoruny, která ležela na mém batohu v mezeře pro zip. Chtěl jsem ty peníze té staré paní vrátit, ale i když jsem běžel podchodem a všude jí hledal, už jsem ji nenašel, prostě zmizela. Dodnes žiji s pocitem, že jsem tenkrát potkal anděla.

Možná ta stará paní byla anděl, možná vůbec ne. Ale to vlastně není důležité. Setkání s touto postarší dámou mi pomohlo dívat se na pomoc lidem stejnýma očima. Když pomáhám, nechci věci vracet, říkám to, co mě řekla ta stará paní: „Nic mi nenoste, až někdo kolem Vás bude příště potřebovat pomoct, tak mu prostě pomozte.” A nepřestávám se divit. Zjistil jsem, že lidé kolem mě nemusejí být vždy jen ti ošklivý mrzoutové, ale že jsou to docela fajn lidé. Naposledy paní z Kauflandu, která když viděla, že si kupuji jen 2 věci, pustila mě i přes velkou frontu před sebe. „Přece nebudete čekat, až si nakoupím, mám toho tunu,” smála se a pouštěla mě před sebe. Každý z nás může být takovým malým andělem a prozářit ostatním život. Není to nic těžkého, občas to stojí jen 5 korun nebo 5 minut času.

Marek J.