„Sláva Bohu na nebi! Pokoj lidem dobré vůle! Zjevil lásku všem!“
Takto zpívali podle evangelisty Lukáše andělé, kteří přišli oznámit narození Ježíše Krista pastýřům na polích u Betléma.

Když dnes půjdete ulicemi Jeruzaléma nebo kteréhokoliv jiného izraelského města, tak nejčastější pozdrav, který uslyšíte je: ŠALÓM! ŠALÓM! Do češtiny ho jednoduše překládáme: POKOJ! POKOJ!

Šalóm znamená mnohem víc. Pro biblické hebrejské slovo šalóm nemají jiné jazyky přesný překlad. Slovo šalóm totiž neznamená jen to, co my označujeme slovem mír, tedy opak války. Šalóm znamená daleko více: neporušenost, celost, něco dokončeného, úplného. Může mít i význam hmotného blahobytu, štěstí, zdraví, síly a zabezpečenosti, ale i odpočinku, dlouhého života, úspěchu, vítězství ve válce, souladu a harmonie ve vztazích.

Šalóm označuje také to, co je dobré, v protikladu ke zlému. Šalóm je souhrnem všeho dobra. Pokud se Židé takto zdraví, pak si nejen přejí pokoj a klid do duše, ale současně se ptají. Je pokoj, klid, zdraví s tebou i s tvým domem, s tvojí rodinou, s tvým podnikáním? Šalóm tedy není jen stav bez války, ale znamená plnost všeho dobra a štěstí. Znamená život v souladu mezi člověkem a jeho okolím, ale také mezi člověkem a Bohem.

Ježíš ve svém nejznámějším kázání řekl: „Šťastni jsou ti, kteří působí pokoj, vždyť k těm se Bůh bude hlásit jako k vlastním dětem.“ Opakem tohoto aktivního přístupu může být ono známé – „…a dejte mi už svatý pokoj!“ Každý člověk má nárok někdy si odpočinout od ostatních! Ale hrozí nebezpečí pohodlnosti a nezájmu o druhé. Krásně to vyjádřil básník Alois Volkman.

Prsty

Každý má na rukou
své desatero.
Desatero přikázání ke službě.
Proč nehneš ani prstem?
Desatero prstů nemůže-li brát,
je redukováno na dvě pěsti.
Pouhý pár prstových rukavic –
nezbude po nás víc?

O vánocích a také v celém novém roce vám přeji, abyste pokoj zažívali a sami byli jeho aktivnímu tvůrci.

Petr Adame

Sedíme v letadle a čekáme na odlet. Jsme na cestě zpátky domů po jedenácti dnech prožitých putováním Izraelem a Jordánskem. Rozhlížím se kolem sebe po dalších účastnících zájezdu a v jejich tvářích vidím únavu, zasnění a takový zvláštní, opojený výraz. Sám ve své mysli a emocích prožívám něco podobného. Nejen, že jsme prožili doteky minulosti, ale ta zvláštní země nás tam uvnitř nějak zasáhla.

Před lety, když jsem slyšel nadšená vyprávění o „pouti do svaté země“, myslel jsem si, že se mě to netýká. Procestoval jsem už dost zemí i kontinentů a vždy jsem si dovezl nějaké zážitky a vzpomínky, které stejně časem vybledly a překryly je jiné, nové zážitky z dalších cest.

Když ale jedete a procházíte místy, kudy prošla biblická historie, místy kde Bůh v lidském těle – Ježíš z Nazaretu, prožil svou „pozemskou pouť“, tak to s vámi něco udělá. Navždy vás to změní a vnitřně zasáhne. A vím, co říkám, byl jsem tam již potřetí. Totiž Bible, kterou do té doby znáte pouze v tzv. „2D“ rozměru, dostane i další dimenze. To když průvodce na místech, kam vás doveze, přednese výklad s Biblí v ruce, aby vám zpřítomnil nejen tvář krajiny, ale také jednotlivé příběhy a epochy, o kterých Bible píše. A tak si vybavujete nejen známé i méně známé příběhy, které jste už tolikrát četli, ale vidíte profil krajiny, její barvy, vůně a atmosféru.

První místo, kam vedla trasa našeho zájezdu, byla Beer-šeba. Z letiště u Tel Avivu jsme jeli přímo na jih do pouště Negeb, kde jako její srdce leží toto mnohatisícové a univerzitní město. Tam začíná historie toho tolik zvláštního národa Izrael.

Najednou si představuji, jak před téměř čtyřmi tisíci lety muž jménem Abraham putoval na jih do pouště. Opustil na dalekém východě úrodné údolí řeky Eufrat a bohaté město Ur Kaldejský, aby se vydal s manželkou a s dalšími členy své rodiny do neznámé země. Ve fantazii si představuji, co asi cítil a prožíval, když sem vstupoval? Už jen pouhá tvář krajiny mohla napovědět, že tato země s centrální pahorkatinou bude mít v budoucnosti významnou roli: na severu ji vymezuje mohutný masiv hory Chermónu a na jihu pusté roviny pouště Negeb. Bylo zřejmé, že oblast omývaná na východě vodami řeky Jordán a na západě Středozemním mořem nabízí výjimečné možnosti. Abraham byl navíc přesvědčen, že jej do této země přivedl Bůh, jemuž věřil. Hospodin mu totiž odhalil její budoucí významnou úlohu ve světových dějinách, když Abrahamovi zaslíbil, že skrze jeho potomstvo budou „požehnány všechny národy země“. Abrahamův Bůh chtěl zvláštním způsobem využít tuto zemi pro své záměry a sdělení. A také neměla být – což je znepokojující – pouze místem naděje, ale i jedinečným Božím prostorem, v němž si Hospodin nárokuje od lidí pravdivost a mravnost, a to ve slovech i v činech. S takovým zaslíbením tuto zemi čekaly zcela jiné dějiny.

Stojíme nad prastarou studnou, kterou vykopal sám Abraham a u ní uzavřel smlouvu s místním králem Abímelekem. Od tohoto aktu se odvíjí název místa. Beer-šeba znamená: Studna přísahy nebo taky smlouvy. („Proto se to místo nazývá Beer-šeba, protože tam oba přísahali“ Gn 21:31) Je asi 60 metrů hluboká a slouží již téměř 4 tisíce let všem poutníkům, kteří se u ní uprostřed pouště zastaví, aby napojili své velbloudy, stáda koz a ovcí, i sami sebe. Rozhlížím se kolem sebe a v duchu si říkám: „Tak takhle to tady viděl i Abraham.“

Pokračování příště …

Petr Adame