„Chcete? Já vám posvítím.“

Dětství a mládí jsem prožíval na severu Moravy. Žili jsme ve stínu továrních komínů Vítkovických železáren v Ostravě – Mariánských Horách. Proto nám říkali „ropáci“. Když jsme dospívali, moc rádi jsme s partou kamarádů jezdili na hory do nedalekých Beskyd. Oproti černé a zakouřené Ostravě tam bylo nádherně. Čerstvý vzduch, ticho a cesty, které vedou stále spíš do kopce. A nádherné lesy.

Každý volný víkend jsme se snažili zmizet. Vzpomínám na jednu sobotu večer, kdy jsme opět jeli s partou kamarádů na naši milovanou chatičku. Počasí nebylo moc pěkné. Takové podzimní sychravé, promrholené, nepříjemné šero a brzy tma. Cesta k chatě měla, jako obvykle, trvat od konečné autobusu pouhých dvacet pět minut. Jenže, když vystoupíte a zjistíte, že nikdo nemá baterku, tak to se jde opravdu pomalu a špatně. Škobrtáte, klopýtáte o kořeny stromů a překvapuje vás na známé cestě spousta překážek. Jak to jen dělají ti slepí lidé? Nic nevidí a přece každých pět minut nepadají?

Šli jsme už docela dlouho pomalým, husím pochodem, a mysleli na zapomenutou baterku. A najednou! Za námi se objevilo světýlko. Přibližovalo se. „Kdo to může být?“ Počkali jsme. Světlo se přiblížilo a tu jsme uviděli pána, který nás došel svižně a měl baterku. „Chcete? Já vám posvítím.“ Nabídl se. Ochotně a rádi jsme souhlasili. Byla to v tu chvíli ta nejpotřebnější nabídka. Svítil nám a co nevidět jsme byli v cíli.

Tím, že jsme ve světle baterky viděli pod nohy, se cesta vůbec nezměnila. Neubylo na ní výmolů, zákrut, balvanů a kaluží. Ale my je tím posvícením najednou přesně viděli. Tak se nám šlo rychleji a lépe.

Životní cesta, po které jdeme, se také často jeví hodně temná, klikatá a nerovná. Uprostřed Bible je napsáno: „Světlem pro mé nohy je tvé Slovo“ (Žalm 119, 105). Bible jako baterka pro naši životní pouť. Cesta se vůbec nezmění, ale můžeš na ni vidět.

„Chcete? Já vám posvítím.“

Petr Adame