Přicházím do letištní haly. Dneska mi to letí. Už za pár hodin. Jaký asi bude let? Jak dlouho potrvá? Co mě všechno čeká, až se letadlo vznese k modré obloze? A hlavně, co mě čeká, až letadlo přistane tam, kam letím? Přemýšlím a dívám se velkými prosklenými tabulemi na letištní plochu. Runway, pomalovaná různými pruhy a obrazci se rozbíhá a mizí kdesi daleko v dálce za obzorem. Ale zpět do reality. Přede mnou je spoustu formalit a vyplňování všech možných i nemožných papírů, vážení kufrů, předkládání dokladů, prostě všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby mohl nastoupit do letadla.

Rozhlížím se kolem. Člověk by ani neřekl, že všichni ti lidé kolem někam letí. Ano, tamhle stojí fronta s kufry. Ale jinak? Lidé posedávají v barech, fastfoodech a kavárnách. S chutí jí nejrůznější menu, ať už z domací nebo světové kuchyně. Snídají, obědvají nebo večeří? Někteří krájí lžičkami nadýchané dortíky a usrkávají napěněnou kávu. Jiní korzují po dlouhých chodbách a prohlížejí si výklady obchodů nabízejících nejrůznější zboží. Dá se zde koupit snad úplně všechno. Od kartáčku na zuby až po luxusní šperky a parfémy. Část z nich neodolá, vstoupí dovnitř a vybírá dárky. Pro sebe či pro ostatní? Plno lidí se ale jen tak baví mezi sebou. Smějí se. Někteří ustaraně mluví do telefonu. Někteří jen sedí a dívají se nepřítomným pohledem. O čem asi přemýšlí? Vidím páry, které se drží za ruce a také páry, které se za ruce nevzaly hodně dlouho. Vidím rodiny s malými dětmi, které běhají a skotačí. Rodiče se je snaží alespoň trochu usměrňovat. Jsou tu také rodiny s dětmi teenagery, které by rodiče určitě také rádi usměrnili, ale už nemají jak. Jsou tu nejrůznějši skupiny lidí, zájezdy, studenti, přátelé, páry i osamocení jednotlivci.

Často se stává, že letadla neletí tak, jak je plánováno. Prostě se někde něco zpozdí, na letadle je závada, na letišti jsou zpřísněná bezpečností opatření nebo jen v nějakém státě stávkují zaměstnanci letiště. Pak se letiště může stát zastávkou na mnoho hodin či dní. Lidé zde přespávají, provádějí své hygienické rituály a snaží se zabít čas.

Celé letiště žije svým životem. Je prostorem s vlastními pravidly. Jedinečným prostorem, který spojuje na jednom mistě neuvěřitelnou skupinu lidí. Na jednom prostoru tolik lidských osudů, tolik národností, barev kůže a tvarů očí, tolik vyznání, filozofií a náboženství. Tolik snů a planů. Tolik tragédií. Tolik očekávání.

Všichni přišli, aby odletěli. Nepřišli na letiště, aby tam zůstali. Aby tam žili. Mají svůj cíl a k tomu se upínají. Zvedají hlavu, dívají se na velké digitální obrazovky a kontrolují si čas odletu. Poslouchají hlášení o odbaveních a výzvách k nástupu do letadla. Všechny aktivity na letišti spějí pouze a pouze k jednomu jedinému cíly. K odletu.

Náš svět je jedno velké letiště. Se vším, co k tomu patří. Můžete zde strávit celý život a nikdy neodletět. Můžete zde strávit život smutně, v bezcílném bloudění po dlouhých koridorech, v pozorování odletů druhých, v nekonečných debatách s ostatními, v kolotoči nakupování a utrácení. Můžete ho strávit hezky, v objetí těch které milujete, v klidu kaváren a malebných západů slunce nad letišní plochou. V obdivu na neustále se zlepšujícími technickými parametry letadel a bezpečnostní techniky. V komunikaci s mnoha zajímavými lidmi. Můžete zde strávit život se sluchátky v uších, notebooky či tablety na klíně nebo stovkami knih v ruce. Můžete cokoliv a může a nemusí to být špatné.

Ale, jste přeci na letišti! A samo letiště není cílem vaší cesty. Mojí tedy určitě ne!

Rozhlížím se kolem. Člověk by ani neřekl, že všichni ti lidé kolem někam letí.

Nechci svůj let zmešket. Nechci se zaseknout na tomto místě. Zajdu si na jídlo, rád si popovídám se sympatickými lidmi u vedlejšího stolu, koupím dětem dárky, vyřídím nezbytné formality, ale nezapomenu, že tady jsem jen dočasně.

Nezapomenu, že ten pravý život mě teprve čeká…

Luďa K.